V pátek před Black Trailem jsem posílala Lubošovi meilík s pochvalou k jeho
článku o Skj v Říčkách. V pondělí mě přišla od něho odpověď a rovnou i pár dojmů
z již uskutečněného závodu v Krkonoších. Jenže součástí byla i otázka: Nechces
si ty napsat clanek z Black trailu ??? At vsecko nepisu ja...
A protože mě otázka straší celý den v hlavě, řekla jsem si proč to nezkusit.
Na závod jsme vyrazili v neděli ráno. Vstávali jsme ve 4.30 a už po 5.té jsme
byli na cestě.
Cesta v těchto ranních hodinách utíkala rychle a tak jsme parkovali ve Strážném
v lomu něco před 7.30. Byli jsme jedni z prvních kteří dorazili, kromě těch
co na místě už nocovali.
Prezentace
byla už připravená a tak jsem vyřídila nezbytné, dostala jsem startovní číslo
6 a pro Petra 10. Oba jsme byli přihlášeni do kategorie SKJ 2. Nakonec se však
kategorie dělily jen na muže a ženy, letos byla převaha se dvěma psy.
Do startu (v 10.01 hod.) zbývalo ještě dost času a tak kromě běžného kolotoče
jako příprava lyží, venčení, napájení, přichystání postrojů atd. jsem utrousila
nějaké to slovo s přijíždějícími závodníky. Jelikož jsem letos nedala své lyžařské
přípravě příliš zabrat, byla jsem naprosto v klidu.
Z místa parkoviště to bylo na start ještě asi 1,5km, cesta byla zasněžená a
tak nebyl problém zapřáhnout psy u auta a dojet až tam. Pořadatelé nám řekli
ještě nějaké nezbytnosti k trati a pak se začalo startovat hezky podle čísel.
Trošku nám sněžilo, ale jinak bylo příjemně. Start byl do kopce a hned za první
zatáčkou si Easy vzpomněla vykonat potřebu.
To to začíná opravdu slibně ?. Ovšem za další zatáčkou se objevila skupinka
skijörinkářů startujících přede mnou a já je postupně všechny předjela. Tím
jsem se dostala do vedení. 4km kopec byl pro zahřátí opravdu parádní, vřele
všem nezúčastněným doporučuji. Chvíli jsem přemýšlela jestli mám plíce ještě
na svém místě.
Pak se to zhouplo a dostala jsem se na vodovod. Ač tyto místa hor dobře znám,
protože jsem tam léta jezdila 2x do roka na lyže, připadala jsem si jako když
to tam jedu prvně.
Mlha
krajinu tak změnila, že jsem měla problém rozeznat cestu od srázu. Ani jsem
se nemohla spolehnout na psy, kteří před sebou neměli žádnou stopu, ale ukázalo
se že to umějí i bez zajíce. Nakonec jsme vodovod zmákli poměrně rychle a pak
jsme svištěli k chatě Mír, kde jsme se trošku občerstvili na nadcházejících
20km. Stále ve vedení jsem poděkovala za občerstvení a pokračovala dál. Na rozcestí
pod Kolínskou boudou jsem byla trošku zmatena, protože jsem si bedlivě nepřečetla
propozice a loni se jela trať doprava a rovně zpátky, letos obráceně. Nějací
lyžaři se mě ptali jestli je to závod, odpověděla jsme že jo a tak se dali hned
do povzbuzování. Za křižovatkou si Easy vzpomněla opět na potřebu jako ještě
několikrát. Zřejmě jí moc chutnal připravený vývarek na občerstvovačce a tak
musela cestou upouštět.
Za chvíli mě předjela taková nenápadná žena (Soňa Klikarová) se dvěma nádherně
pracujícími psy. Ani mě to moc nevzrušilo. V místě kde jsem se dřela bylo vidět
jak si závod a jízdu se psy vychutnává a užívá. Snažila jsem se chytit, ale
bylo to dost zbytečné a tak jsem to vzdala.
Pak
jsem si zas tak jela, chvíli do kopce chvíli z kopce na své druhé pozici o kterou
mě připravil Jirka a jeho holky ?. Tam už jakási snaha o chycení se byla zbytečná.
Hlavně psy se na to vyprdli a nechali mě na holičkách. V tomto úseku byla zase
mlha a tak jsem téměř hned ztratila Jirkovu siluetu z dohledu. Nějaký starší
pán co tam jel klasiku mě opět povzbuzoval a fandil, že jsme třetí, ale moc
mi to nepřidalo, když jsem zjistila, že jede stejně rychle jak já?! Teď už si
nedokážu vybavit jestli jsem o svou třetí pozici přišla před kontrolou na 20km
nebo až za ní. V každém případě to byl nedočkavec Luboš, alespoň mě povzbudil
za což mu patří mé dík. Ve sjezdu ke kontrole, která byla na Krausových boudách
si opět má fenka vzpomněla na vypouštění a bez jakéhokoli náznaku udělala onen
posaz čůrající feny a pro mě to neznamenalo nic jiného než udělat ukázkový kotoul.
Pak jsem chvíli lovila šňůry a přepřahala psy. Nevím jestli to kluci na kontrole
stihli vidět či nikoli v každém případě se mohli pěkně pobavit.
Pak
mě čekal kopec, stále byla dost mlha tak jsme vůbec neměla představu kolik to
ještě je na jeho vrchol, byl nekonečný (asi 4km) myslela, že tam vypustím duši.
Ale dokázala jsem to, zatnula jsem zuby a bruslila a bruslila až úplně nakonec.
Těsně před závěrečným stoupáním mě předjel Michal. Na kopci byla křižovatka
(rozcestí pod Černou boudou) a my jsme odbočovali doprava. Myslela jsme si že
už je s kopcem konec a přijde rovinka, ale zrada ještě chvíli to bylo mírně
do kopce!!!!
Pak konečně přišla sladká odměna a já se mohla svézt z kopce. V poslední pravotočivé
zatáčce se vyloupl Michal, asi se mu zamotali psy tak jsem ho předjela a za
chvíli již přišlo ono očekávané rozcestí kde jsem se dala doleva a jela už po
stejné trase jako sem.
Na pláních Kolínských bud mě opět předjel Michal. Pak konečně přišlo dlouho
očekávané občerstvení, vypila jsem si kelímek čaje, psi nepohrdli vývarem a
vyrazila jsem čelit posledním 10 km!!!
Když jsem najela opět na vodovod, byla na něm stále hustá mlha. Jelikož je
to z této strany mírně do kopce, byla to pěkná fuška zdolat ho po již najetých
30km. Navíc jsem díky mlze nevěděla ve kterých místech přesně jsem. Musím podotknout,
že takhle dlouhý vodovod jsem ještě nejela. Najednou se mi lyže rozjely a já
zjistila, že padám do prvního dolíku. Po něm malý ale prudký kopeček, pak zase
dolů a už byl přede mnou jen poslední kopec. Na ten už jsem moc sil neměla,
začaly mi se mi klepat svaly na stehnech a já cítila, že své nohy neovládám.
Nakonec jsem kopec vyjela soupaží, jinak to nešlo. A pak už nám chyběly jen
poslední 4 km z kopce. Ty už jsme zvládli bez nejmenších problémů. V cíli na
nás čekala usměvavá časomíra a pár dalších zvědavců.
Psi se začali válet ve sněhu a byli šťastní. Podařilo se jim povalit i mě a
tak jsme byli jak sněhuláci, ale šťastní sněhuláci. I když jsem moc nepsala
o jejich výkonu jako spíše své pocity, musím před nimi smeknout jak to zvládli.
Jela jsem s fenkou Easy (křížencem ČHP s NKO), kterou mi půjčil manžel a psem
Dikem (křížencem irského setra).
Také patří můj obdiv všem zúčastněním, kteří zdolali tuto náročnou trať včetně
jejich psů.
A v neposlední řadě bych chtěla poděkovat a doufám, že nejen za sebe všem kdo
nějak přispěli a pomohli tento závod uspořádat a uskutečnit.
Výsledky
závodu
V Děčíně dne 9.3.2004
|