V pátek před Black Trailem jsem posílala Lubošovi meilík s pochvalou k jeho článku o Skj v Říčkách. V pondělí mě přišla od něho odpověď a rovnou i pár dojmů z již uskutečněného závodu v Krkonoších. Jenže součástí byla i otázka: Nechces si ty napsat clanek z Black trailu ??? At vsecko nepisu ja...
A protože mě otázka straší celý den v hlavě, řekla jsem si proč to nezkusit.

Na závod jsme vyrazili v neděli ráno. Vstávali jsme ve 4.30 a už po 5.té jsme byli na cestě.
Cesta v těchto ranních hodinách utíkala rychle a tak jsme parkovali ve Strážném v lomu něco před 7.30. Byli jsme jedni z prvních kteří dorazili, kromě těch co na místě už nocovali.
Prezentace byla už připravená a tak jsem vyřídila nezbytné, dostala jsem startovní číslo 6 a pro Petra 10. Oba jsme byli přihlášeni do kategorie SKJ 2. Nakonec se však kategorie dělily jen na muže a ženy, letos byla převaha se dvěma psy.
Do startu (v 10.01 hod.) zbývalo ještě dost času a tak kromě běžného kolotoče jako příprava lyží, venčení, napájení, přichystání postrojů atd. jsem utrousila nějaké to slovo s přijíždějícími závodníky. Jelikož jsem letos nedala své lyžařské přípravě příliš zabrat, byla jsem naprosto v klidu.
Z místa parkoviště to bylo na start ještě asi 1,5km, cesta byla zasněžená a tak nebyl problém zapřáhnout psy u auta a dojet až tam. Pořadatelé nám řekli ještě nějaké nezbytnosti k trati a pak se začalo startovat hezky podle čísel. Trošku nám sněžilo, ale jinak bylo příjemně. Start byl do kopce a hned za první zatáčkou si Easy vzpomněla vykonat potřebu.
To to začíná opravdu slibně ?. Ovšem za další zatáčkou se objevila skupinka skijörinkářů startujících přede mnou a já je postupně všechny předjela. Tím jsem se dostala do vedení. 4km kopec byl pro zahřátí opravdu parádní, vřele všem nezúčastněným doporučuji. Chvíli jsem přemýšlela jestli mám plíce ještě na svém místě.
Pak se to zhouplo a dostala jsem se na vodovod. Ač tyto místa hor dobře znám, protože jsem tam léta jezdila 2x do roka na lyže, připadala jsem si jako když to tam jedu prvně.
Mlha krajinu tak změnila, že jsem měla problém rozeznat cestu od srázu. Ani jsem se nemohla spolehnout na psy, kteří před sebou neměli žádnou stopu, ale ukázalo se že to umějí i bez zajíce. Nakonec jsme vodovod zmákli poměrně rychle a pak jsme svištěli k chatě Mír, kde jsme se trošku občerstvili na nadcházejících 20km. Stále ve vedení jsem poděkovala za občerstvení a pokračovala dál. Na rozcestí pod Kolínskou boudou jsem byla trošku zmatena, protože jsem si bedlivě nepřečetla propozice a loni se jela trať doprava a rovně zpátky, letos obráceně. Nějací lyžaři se mě ptali jestli je to závod, odpověděla jsme že jo a tak se dali hned do povzbuzování. Za křižovatkou si Easy vzpomněla opět na potřebu jako ještě několikrát. Zřejmě jí moc chutnal připravený vývarek na občerstvovačce a tak musela cestou upouštět.
Za chvíli mě předjela taková nenápadná žena (Soňa Klikarová) se dvěma nádherně pracujícími psy. Ani mě to moc nevzrušilo. V místě kde jsem se dřela bylo vidět jak si závod a jízdu se psy vychutnává a užívá. Snažila jsem se chytit, ale bylo to dost zbytečné a tak jsem to vzdala.
Pak jsem si zas tak jela, chvíli do kopce chvíli z kopce na své druhé pozici o kterou mě připravil Jirka a jeho holky ?. Tam už jakási snaha o chycení se byla zbytečná. Hlavně psy se na to vyprdli a nechali mě na holičkách. V tomto úseku byla zase mlha a tak jsem téměř hned ztratila Jirkovu siluetu z dohledu. Nějaký starší pán co tam jel klasiku mě opět povzbuzoval a fandil, že jsme třetí, ale moc mi to nepřidalo, když jsem zjistila, že jede stejně rychle jak já?! Teď už si nedokážu vybavit jestli jsem o svou třetí pozici přišla před kontrolou na 20km nebo až za ní. V každém případě to byl nedočkavec Luboš, alespoň mě povzbudil za což mu patří mé dík. Ve sjezdu ke kontrole, která byla na Krausových boudách si opět má fenka vzpomněla na vypouštění a bez jakéhokoli náznaku udělala onen posaz čůrající feny a pro mě to neznamenalo nic jiného než udělat ukázkový kotoul. Pak jsem chvíli lovila šňůry a přepřahala psy. Nevím jestli to kluci na kontrole stihli vidět či nikoli v každém případě se mohli pěkně pobavit.
Pak mě čekal kopec, stále byla dost mlha tak jsme vůbec neměla představu kolik to ještě je na jeho vrchol, byl nekonečný (asi 4km) myslela, že tam vypustím duši. Ale dokázala jsem to, zatnula jsem zuby a bruslila a bruslila až úplně nakonec.
Těsně před závěrečným stoupáním mě předjel Michal. Na kopci byla křižovatka (rozcestí pod Černou boudou) a my jsme odbočovali doprava. Myslela jsme si že už je s kopcem konec a přijde rovinka, ale zrada ještě chvíli to bylo mírně do kopce!!!!
Pak konečně přišla sladká odměna a já se mohla svézt z kopce. V poslední pravotočivé zatáčce se vyloupl Michal, asi se mu zamotali psy tak jsem ho předjela a za chvíli již přišlo ono očekávané rozcestí kde jsem se dala doleva a jela už po stejné trase jako sem.
Na pláních Kolínských bud mě opět předjel Michal. Pak konečně přišlo dlouho očekávané občerstvení, vypila jsem si kelímek čaje, psi nepohrdli vývarem a vyrazila jsem čelit posledním 10 km!!!

Když jsem najela opět na vodovod, byla na něm stále hustá mlha. Jelikož je to z této strany mírně do kopce, byla to pěkná fuška zdolat ho po již najetých 30km. Navíc jsem díky mlze nevěděla ve kterých místech přesně jsem. Musím podotknout, že takhle dlouhý vodovod jsem ještě nejela. Najednou se mi lyže rozjely a já zjistila, že padám do prvního dolíku. Po něm malý ale prudký kopeček, pak zase dolů a už byl přede mnou jen poslední kopec. Na ten už jsem moc sil neměla, začaly mi se mi klepat svaly na stehnech a já cítila, že své nohy neovládám. Nakonec jsem kopec vyjela soupaží, jinak to nešlo. A pak už nám chyběly jen poslední 4 km z kopce. Ty už jsme zvládli bez nejmenších problémů. V cíli na nás čekala usměvavá časomíra a pár dalších zvědavců.
Psi se začali válet ve sněhu a byli šťastní. Podařilo se jim povalit i mě a tak jsme byli jak sněhuláci, ale šťastní sněhuláci. I když jsem moc nepsala o jejich výkonu jako spíše své pocity, musím před nimi smeknout jak to zvládli. Jela jsem s fenkou Easy (křížencem ČHP s NKO), kterou mi půjčil manžel a psem Dikem (křížencem irského setra).
Také patří můj obdiv všem zúčastněním, kteří zdolali tuto náročnou trať včetně jejich psů.

A v neposlední řadě bych chtěla poděkovat a doufám, že nejen za sebe všem kdo nějak přispěli a pomohli tento závod uspořádat a uskutečnit.

Výsledky závodu

V Děčíně dne 9.3.2004