„ŠEDIVÁČKŮV LONG JE NEJTĚŽŠÍ A NEJDELŠÍ LONGOVÝ ZÁVOD VE STŘEDNÍ EVROPĚ“ To se všude píše, to se všude říká. Ani nevím co mě to napadlo. Vždycky když jsem s někým nezasvěceným mluvil o psech a psím spřežením každý se mě hned zeptá „…já znám závody v Deštném, jezdíš ho taky?“ a já hned odpovím „ne to na mě není já mám sice čtyři psy, ale jezdím většinou sprinty do 10 km s jedním nanejvýš se dvěma psy“. Až letos jsem se před měsícem rozhodl, že se zkusím tohohle obávaného závody aspoň zúčastnit. Rozhodl jsem se po tom co mě omylem zůstal po Sumcovi pes, kterého nikdo nechtěl a moje provozu schopná smečka tedy stoupla na čtyři feny a jednoho psa (3 AH a 2 ESP).

Pohodlně se usaďme do houpacího křesla poblíž příjemně sálajícího krbu a přečtěme si pár řádků, pár postřehů, o které se s námi podělili nadšenci, kteří svůj osud spjali se psím spřežením. Kteří se postavili uprostřed Evropy na start závodu psích spřežení, který si za svá léta vydobil prestiž díky své náročnosti a skvělé organizaci. Možná že při pročtení těchto postřehů zjistíme, že nám připomínají něco známého, něco co my sami prožíváme, nebo co bychom chtěli prožít, o čemž sníme. Nebo si řekneme tak tohle je jiný život. Tohle nemusím....... přesto pojďme dál ........... ........viz.více......

Podléhám všeobecnému nátlaku, řekli jste si o to! Tak vám teda napíšu jak to vypadá na trati, když spřežení vyvíjí závratnou průměrnou rychlost 5 km/hod. (Chápu, že to nikdo neznáte, rychleji běží i moje 90-ti letá teta cestou z ortopedie.)
Je čtvrtek ráno, u nás po sněhu ani památky, odjíždím do práce s tím, že si večer na internetu přečtu obvyklou letošní větu: závod se pro nedostatek sněhu ruší. V devět hodin nastává radikální změna, sněhová vánice, není vidět na krok a sněhu valem přibývá. Že by nahoře vyslyšeli modlitby starého neznaboha? Ve čtyři odpoledne se snažím prokopat závějí k domovu, v sedm se stále ještě prokopávám a začínám tu hnusnou bílou věc nenávidět....