Nápady se rodí různě.Některé jsou těhotné dlouhými roky čekání a příprav, jiné jen letmo zavadí o vaši mysl a dožadují se realizace. Náš nápad byl z té druhé kategorie. Zkusit si, co obnáší pochod Olomouc - Hustopeče u Brna s veškerým živobytím na hřbetě svém a částečně i na hřbetě psa, který nám bude dělat společníka na trudné pouti. Termín se zvolil sám, hodlaly jsme totiž takto dorazit na Hustopečský pulling a dokázat, že přeprava po vlastních není ani dnes mrtvou disciplínou.

Balení proběhlo rychle a po převážení batohů jsme v děsu nad tím číslem vyhodily i sirky a třikrát přepočítaly kostky pevného lihu. V den D jsme odhodlaně nahodily batohy, na psy připevnily brašny a vyrazily. Cesta zpočátku vede rovinou, mezi poli a podél řeky Moravy poměrně nezajímavou krajinou. Naše nálada vadla s každou další prašnou křižovatkou, s každou další dědinou, kterou jsme prokličkovaly. Do Dubu jsme dorazily značně zmožené a hladové, slídící po hospodě či podobném kulturním stánku. Místní mladíci nás ochotně nasměrovali do motorestu, ale s upozorněním, že : Ten vrchní je nějakej divnej! A byl. Jídlo v šest večer považoval za nepřiměřený luxus a naléval pouze k jídlu.Naštěstí tato víska oplývala i dalším zařízením, které pohotově poskytlo osvědčenou trojkombinaci utopenec, klobása, pivo.Znovu jsme bujaře vykročily a vzduchem létaly odvážné cifry. Zastavila nás tma, tovačovské rybníky a Lenčiny puchýře.Zbudovaly jsme první postupný tábor a okamžitě usnuly.

Ráno byly sice červánky, zpívali ptáci, ale kromě toho byla jinovatka a tak jsme se zdokonalovaly v metodě, co vše lze dělat zapnutá ve spacáku téměř ke krku. Pak ovšem nezbylo než vyrazit. Puchýře jsme olepily dostupným materiálem, psy přesvědčily o nezbytnosti brašen a vykročily. Situaci komplikoval vítr, který s námi strkal do všech směrů kromě toho, kam jsme chtěly my. Pes v tomto případě sloužil jako jistící lano bránící našemu odletu. Cestou jsme shlédly průřez zvěří v našich lesích, najmě 333 zajíců, úplně zblblých jarem a posedlých sexem. S přibývajícími kilometry jsme pečlivě studovaly rozcestníky a mapy, neboť puchýře hrozily vzpourou a jediný zbytečný krok navíc by rozleptal naši těžce zkoušenou morálku. Druhý večer nás zastihl v lese. Udělaly jsme nezbytné přípravy na noc a ignorovaly, že se co chvíli kolem řítí k zemi prasklé suché větve. V noci nám ukolébavku štěkal srnec a poté kolem v podrostu kroužilo cosi, na co psi zježeně a výhružně vrčeli. Ozbrojily jsme se větví a děsným řevem a cosi nakonec neuznalo za hodna nás sežrat a odkráčelo.
Třetí ráno bylo kalné a Lenčina chodidla jen vzdáleně připomínala nohy. Přes moje dokazování, že je na tom vlastně líp, protože se pohybuje na vodním polštáři odmítla jásat a po obalení vším co našla, se pokusila vstát.Její chůze připomínala medvěda brtníka těsně po probuzení ze zimního spánku.Odvrávoraly jsme několik kilometrů a zjistily, že tímhle tempem se dostavíme do Hustopečí až napřesrok i uvolily se kousek cesty hanebně překonat dopravou. Nicméně posledních dvacet kilometrů nás odměnilo za naši strastiplnou pouť. Šly jsme jarním rozkvetlým lesem, z trávy svítily žluté terčíky hlaváčků, objevila se i babočka a za zatáčkou i cíl našeho putování.Po svých jsme tedy ušly 8O km.
Psi na pullingu ještě vesele tahali, i když ani jedna nemáme specialisty, umístili se asi v polovině startovního pole.Zjistily jsme, že tenhle způsob léta by se nám mohl líbit a pomalu přemýšlíme o dalším výletu.

Jana Zapletalová
Lenka Bahulíková