Je to už opravdu dávno, ale vybavuje se mi čas na základní škole
a to, jak každý něco sbíral: známky, koně, fotky herců… a já v
té době hromadila fotky psů a vlků. Byla jsem tenkrát velký škůdce
městské knihovny, ale sběratelské nadšení jistě částečně omlouvá
mé tehdejší skutky. Můj nejoblíbenější autor byl Jack London a
Bílého Tesáka jsem četla asi desetkrát. Pamatuji se tenkrát i na první fotografii malamuta v časopise
Pes přítel člověka, s textem o prvních psech tohoto typu u nás.
To bylo někdy v roce 1984 a mně bylo skoro třináct.
Pak šel čas a já protože žiji v Jizerkách, tak jsem jako všichni
sportovala, (běžky, orienťák, triatlon, lezení) a studovala a
připravovala se pro svoji skvělou budoucnost seriózní vědecké
pracovnice. To vše až do té doby, než jsem si v roce 1997 pořídila
svého prvního huskyho- psí slečnu Jovanku. S ní se postupně rozplynula
iluze mé skvělé seriózní budoucnosti.
Mé začátky psí mámy byly asi stejné, jako u všech. Psí miláček
byl hýčkán a byla jsem schopna všech možných bláznivých akcí,
aby miláček byl spokojený. Výsledkem této péče je dnes pes, který
nikdy nechtěl běhat.
V práci, kam jsem nastoupila, jsem získala od svého šéfa další
dvě husky - Růženu a Korču, které po smrti v rodině zůstaly bez
jisté budoucnosti, a tak se stěhovaly ke mně. Koupila jsem si
první saně. Přišlo mi divné, že je musím stále jen tlačit a tak
přibyla Heda.
1999/2000/2007
Byla jsem začátečníkem samoukem, tzv. sólistou. Neměla jsem nikoho,
kdo by mi řekl tohle udělej tak a tohle zase tak. Na všechno jsem
si postupně přišla cestou pokusů a omylů, které přinášely rozmlácená
kolena, orvané oblečení, ale blažený pocit objevitele.
Teď je rok 2007 a já vlastním jednadvacet psích miláčků. Dalo
by se říci, že se můj chov rozšiřuje geometrickou řadou. Nejprve
to byla jedna Jovka, pak Róza a Korča, pak Heduš. Následovala
první štěňata Anička s Eliškou a přibyla Tessy, Ajka, Pepina a
Ajma. No a pak následovala B- štěňata od Hedy ( Bára, Běta, Becky,
Buster) a pak C-štěně Karel od Báry a Drac, D- štěňata (Dustin,
Darryl, Deny a Fífa), Kačena od Gerta a ještě F- štěně František.
Ježdění a závody
Zvládnout dvacet psů se to dá naprosto skvěle, ale ostatní věci
se pak už stíhají dost špatně. Dokonce to dopadlo až tak, že jsem
už ani neměla čas chodit do práce a zůstala jsem jenom doma u
psů. Nemůžu tvrdit, že jsem byla hned v naprostém klidu, a to
jsem tenkrát měla asi jen 12 psů. Chvíli jsem měla opravdu strach,
co s námi vůbec bude, protože se vše sice nějak rýsovalo, ale
dost nejasně. Ještě tenkrát sílily tlaky v místě kde jsem bydlela
a v podstatě jsem se odtamtud musela kvůli psům vystěhovat, protože
moji spoluobčané nebyli z naší přítomnosti příliš odvázaní. Už
tenkrát jsem se psy jezdila na firemní akce a dostali jsme tenkrát
i příležitost u filmu- nebo spíš u reklamy a tak se pomalu začalo
rozjíždět mé nejisté povolání velkomajitelky psího spřežení, žijící
se svými psy v karavanu na pronajaté louce pod lesem. Tenkrát
tam nebylo vůbec nic, jen prostor, v kterém nikomu nevadilo psí
vytí a štěkání. Když o tom tak přemýšlím zpětně bylo to tehdy
vážně dost drsné. Dnes mohu říci, že to opravdu už horší být nemohlo.
Psinec 2004/2007 - Letní domov
Dnes provozuji Musherskou školu ( www.huskies.cz)
a malý
penzion, mám nádherný psinec a báječné podmínky pro trénink.
Spolupracuji s německou cestovní kanceláří, která mne celou zimu
zásobuje skvělými lidmi. Řekla bych, že to je nějaká přirozená
selekce, protože když se někdo už rozhodne jet na svoji dovolenou
se psy, tak už to je prostě určitý typ lidí, kteří jsou prostě
fajn.
Občas jedu s pejsky na nějakou tu reklamu nebo firemní akci a
vše funguje naprosto tak jak má. Mám pocit, že se lidem u mne
líbí, jsou spokojeni a vrací se.
Horní Maxov- náš zimní domov
4.3.2007 ČT 24- Czech TV- Windows
Media fast conection , slow
conection , start někde na 9:00 min
Ze psí školy
Dnes nemají všechny děti doma nějaké to zvíře, natož psa, a tento
kontakt s přírodou jim nějakým způsobem chybí. Jedna holčička
mi ukazovala svůj dětský počítač, na kterém si mohla navolit pejska
jakého chce a pak se o něj v tom počítači starala a krmila a hladila
myší a pejsek se u toho radostně vrtěl. Naskočila mi z toho husí
kůže…
Od té doby co se ze mne stal „profík“, už vlastně ani nezbývá
moc času jezdit na závody. Je to i tak, že když někde závodím,
tak nevydělávám peníze, které zase potřebuji, abych uživila psy
a sebe. Je to tak nějak uzavřený kruh.
Letos
jsem si udělala dovolenou a vyrazila jsem na deset dní do Itálie.
Odjela jsem MS FISTC v Auronzu ( výsledky)
a pak jsem ještě zajela do Pian Cansiglio na ME FISTC na dlouhou
trať ( výsledky).
Bylo krásně, svítilo sluníčko, sníh tu pořád nějaký byl, prostě
krásná dovolená. Vyhrála jsem mistrovství Evropy na dlouhou trať
v čistokrevných psech, a přišla jsem na to, že tady dole v Evropě
nemám s kým závodit, leda tak s Jurajem Potočkem. I když mne Juraj
proháněl dost významně, ale nepředjel!!!
Netvrdím, že jsem tak výjimečně dobrá, ale je to tím, jaké mám
psy, co s nimi dělám a jak s nimi trénuji a co od nich chci.
Itálie únor 2007
Zrodila se myšlenka: Je třeba velkých činů.
Rozhodla jsem se pro příští rok, že pojedu konečně na pořádné,
velké závody. Takové závody se jezdí na Aljašce a nebo ve Skandinávii.
Na Aljašku nemám peníze, takže Skandinávie? Už mnoho let s obdivem
sleduji na internetu závodníky bojující na trati 500 a 1000 km
na norském závodě Finnmarkslopet ( www.finnmarkslopet.no)
. Letos mne napadlo, proč já tam vlastně nejedu? Vždyť to není
až tak nedosažitelné. Takže ráda bych 10. března 2008 v norské
Altě startovala na 500 km. Mým cílem bude závod dokončit. Vyhrát
pravděpodobně budu muset přijet až někdy příště…:-)
Polární skupina připravená k tréninku - ( ten zbytek by
byl pěkně naštvanej kdybych jim řekla o nějakých závodech na 500km).
Pro mne to momentálně znamená, že musím začít vše připravovat:
veterinární krevní testy pro vstup do Norska, nějaké sponzory,
vybavení a veškerý nutný materiál, no a hlavně na ten závod natrénovat
jak sebe, tak i psy. Mám obavu, že to bude pěkná dřina.
Je mi jasné, že v Norsku nevyhraju, ale je pěkné mít nějaký cíl
a pro ten něco dělat. Pak aspoň můžu mít pocit, že dělám něco
smysluplného. A tak mne napadlo ono oduševnělé: Smyslem cesty
není cíl, ale cesta. A nebo tak nějak…
Předběžný rozpočet:
|
|
Kč |
Euro |
Startovné |
3.500 NOK |
12.250,- |
438,- |
Cesta |
7000 km+ trajekt |
25.000,- |
892,- |
Krevní testy |
15 psů á 1290,- |
19.350,- |
691,- |
Odčervení 2x |
75 x Drontal Plus na 10kg |
3.750,- |
134,- |
|
|
60.350,- |
2.156,- |
Co potřebuji:
|
|
SPONZOR |
Krmení pro psy |
|
|
Předepsané mapy |
|
|
Kompas |
|
|
Extrémní spací pytel min.2,5 kg |
|
|
Slušnou karymatku |
|
|
Extrémní žďárák, větru odolný,min 1,2kg |
|
|
Extrémní zimní oblečení vnější s reflexními značkami |
|
|
Extrémní zimní oblečení- uderwear |
|
|
Osobní výstražnou světlici |
|
|
Funkční vařič |
|
|
Funkční čelovka a náhradní baterie |
|
|
Saně |
|
|
Výměnné plastové skluznice k saním |
|
|
Tkané pytle na materiál v checkpointech |
|
|
|
|
|
|
|
|
FINNARKSLOPET ( www.finnmarkslopet.no
)
Sever Evropy představuje obrovské volné prostory lemované zamrzlými
řekami a otevřenými vyfoukanými jezery, rozlehlými pláněmi, kde
Vás se spřežením mnoha- hlavé psí smečky nic neomezuje. Naučit
se žít a cestovat se psy s pocitem odevzdanosti prostoru a nejistoty,
kde zrovna vlastně jste a jestli Vám může někdo pomoci je velmi
nutné, aby zde člověk obstál, stejně tak schopnost vzdorovat nepříznivým
rozmarům arktické paní zimy, která tu vládne přísně a spravedlivě.
Přeje připraveným. Tyto schopnosti mít či nemít je jedním z hlavních
rozdílů mezi mushery žijícími na severu a těmi dole z Evropy,
kteří se tu hanlivě označují Jižany.
Většina závodů dole v Evropě, i na dlouhé vzdálenosti, je etapových.
Je to z jednoho jediného důvodu, protože v Evropě nenaleznete
500km vcelku, vhodné pro závod psích spřežení. Nenajdete tu ani
350km, ani 200km. A nenajdete tu ani 100km, aniž by byste museli
trať různě kroutit, křížit, či točit na stejném místě. Většinou
zde odjedete etapu, v cíli Vás čeká auto s boxy pro psy a připraveným
veškerým materiálem, pro závodníka ubytování v teple s teplou
sprchou a večerním pobavením ve vyhřáté restauraci. Druhý den
přejedete na další etapu, která je podél trati zabezpečena pořadateli,
trať vyznačena barevnými značkami a jste-li s něčím nespokojeni,
můžete podat protest.
Závody na skutečně dlouhé vzdálenosti naleznete pouze na severu
Evropy a nebo až na Aljašce. Tam je prostě start a po stovkách
kilometrů a několika strastiplných dnech se potkáte se závodníky
v cíli či na kontrolním bodě. Podle pravidel není možno přijímat
pomoc od pomocníků a náhradní materiál může mít závodník připraven
pouze v označených vacích a ty rozeslat na určitá stanoviště podél
trati, což zajišťuje pořadatel. Nic jiného, než to co si sbalíte
předem v teple a pohodlí svého domova prostě cestou nedostanete,
tedy až na hořlavinu do vařičů, která by mohla vytéct a znehodnotit
zbytek výbavy. Vše jak si uspořádáte je pouze Váš osobní problém,
záleží na Vaší zkušenosti a prozíravosti co budete kde asi nejvíce
potřebovat a Vaší strategii. Další zvláštností těchto dlouhých
závodů je ta, že přibližně stejně dlouhý čas, kdy cestujete ve
dne, cestujete i v noci. Zde se nečeká až se ráno rozbřeskne,
nebo až se vyčasí. Postupujete tu vpřed ve dne v noci, ať je pěkně
nebo naprosto šíleně. Většina závodníků zastavuje jen z nejnutnějších
příčin a na povinných přestávkách, které jsou vkládány z důvodu
zabezpečení dostatečného odpočinku pro psy. Je neoddiskutovatelné,
že velký závod na dlouhou vzdálenost se nedá vyhrát napoprvé bez
znalosti terénu a jednotlivých zvláštností trati.
K nejznámějším závodům na světě tohoto charakteru patří IDITAROD
(www.iditarod.com
, www.cabelasiditarod.com)
a YUKON QUEST ( www.yukonquest.com)
na Americké Aljašce na 1000 mil, tedy na 1800km. Proti Aljašce
je i severní Evropa menší a tak nejdelší Evropský závod FINNMARKSLOPET
( www.finnmarkslopet.no
) je na pouhých 1000km. To je pro představu téměř jako vzdálenost
mezi Prahou a Benátkami. Autem tuto vzdálenost překonáte hravě
za nějakých 10-15 hodin, záleží na provozu a rychlosti vašeho
auta. Se psy ale tuto vzdálenost překonáte až po několika dnech
vysilujícího běhu. Taky se Vám může stát, že tuto vzdálenost prostě
nepřekonáte, protože to nezvládnete vy, nebo vaši psi. Na takové
vzdálenosti se už nerozděluje já, nebo mí psi. Jste tu spolu a
na každém záleží, zda závod všichni společně dokončí. Až zde se
ukáže pravda o kvalitě a svědomitosti přípravy, o fyzické kondici,
vybavení a hlavně psychické odolnosti člověka.
Závod psích spřežení FINNMARKSLOPET se jezdí od roku 1981. V
průběhu let docházelo ke změnám vzdáleností a rozdělování na kategorie.
Od roku 1998došlo k rozdělení závodu platného až do dnešních dnů
na otevřenou a limitovanou třídu. V otevřené třídě se na start
staví teamy se 14 psy na trať dlouhou 1000 km, kde podmínkou účasti
je dokončení tohoto závodu již v minulosti( L- 500km) a nebo jiného
závodu na 400 km a delšího, ale v kuse. V limitované třídě startují
teamy s osmi psy a zdolávají trať 500km. Do tohoto závodu se může
přihlásit každý závodník, který věří svým silám. Závod začíná
a končí v norském městečku Alta.
Sever Norska a Norsko samotné je pro zbytek světa se psy dost
nedostupné pro svoji vzdálenost, ale především pro složitou Norskou
legislativu- nezbytnost krevních testů zvířat v autorizovaných
veterinárních laboratořích- pro vstup na Norské území. Proto je
pro většinu psích turistů daleko přístupnější Finsko, kde žádná
tato opatření nejsou zavedena.
Náročnost závodu a jeho odloučenost jsou hlavními důvody proč
se závodu účastní především místní borci. Až v posledních letech
můžeme na výsledkových listinách nalézt i pár účastníků z jihu.
Čtete-li na webové stránce závodu profily závodníků, dozvíte se
tu, že většina z nich jezdí tento závod z tradice, protože je
organizován v místě jejich bydliště (nezanedbatelná výhoda), nebo
oni se sem kvůli němu přistěhovali (aby i oni tuto výhodu získali)
a pak co by poslední test, zda-li je jejich team schopen absolvovat
tak náročný závod, který je vlastně i odrazovým můstkem k závodu
snů všech musherů světa- IDITAROD. FINMARKSLOPED je jediným Evropským
testem a jediným doporučením pro závodníky směřující se svým týmem
za velkou louži.
Samotný závod v Norské Altě se těší velkému místnímu zájmu. Zahájení
je provázeno velkolepou oslavou s představováním závodníků. V
mrazivých, pomalu se prodlužujících dnech tento závod pro většinu
obyvatel znamená předznamenání příchodu jara. Přihlédneme-li k
tomu, že příliš společenských akcí tu během roku není, potom po
mrazivé a temné zimě je tady i o důvod víc něco slavit. Účast
zvědavého publika je obrovská. Není nic neobvyklého, že se startu
závodu účastní dokonce členové Norské královské rodiny. Tento
závod je význačný Norský sportovní svátek. V minulých ročnících odstartovala
závod samotná norská princezna Märtha Louise.
Po startu je trať lemována davy návštěvníků, ty však se vzdalujícím
se městečkem řídnou, až je závodník úplně sám jen se svými psy
a obklopen jen ledovou, zasněženou krajinou s teplotami dosahujícími
až extrémních minusových hodnot.
Jak naznačují výsledky letošního ročníku 2007 závod na 500 km
se jeví býti dámskou záležitostí, protože tři ženy obsadily stupně
vítězů. Zvítězila norka Elisabeth Edland v čase 2 dny 7 hodin
a 47 minut, následována švédkou Katy Maier o 1 hodinu 48 minut
pomalejším časem a pak třetí dojela norka Mona Kolstad se ztrátou
2 hodiny 38 minut. Famózní francouzká závodnice Isabelle Travadon
dojela 29. a dostala 18 hodin 11 minut. Zajímavé na ní je hlavně
to, že jezdí s SH a to že na prvním checkpointu byla 64. Letos
starovalo 69 závodníků v závodě na 500 km a z toho jich dokončilo
42.
Závodu na 1000 km se zúčastnilo 38 závodníků a závod dojelo 29.
Zvítězil nor Tore Bergby v čase 5dní 20 hodin 49 minut. Poslední
(38) brit Ben Livesey dorazil do cíle po vítězi 2dny 2hodiny a
35 minut.
|