Kouzlo polárního světa, Chodovská tvrz, 8.12.2006
V severských oblastech se psi bezpochyby do zápřahů používali od nepaměti.
Vzhledem k skromnosti zdrojů potravin to pro tamní obyvatele byla kromě
použití sobů jediná možnost, jak držet a využívat tažná zvířata. Ta
byla pro velkou část obyvatelstva nezbytnou součástí života, protože
kočovali za živobytím a podle ročních období. V primitivních podmínkách
byli zprvu psi používání jako nosiči břemen a k vlečení jednoduchých
smyků, s postupem doby si tato národy vypracovaly vlastní postupy pro
výrobu saní a toboganů i ostatních předmětů používaných pro zápřahy.
Sáně nazývané komatiky či kramutiky se vyráběly ze dřeva, tam, kde ho
byl nedostatek i z jiných dostupných materiálů. Sáně se zásadně spojovaly
vyvazováním, což ostatně vzhledem k požadavku pružnosti konstrukce saní
trvá dodnes. Sanice bývaly ze dřeva, ale i z mrožích klů. Na skluznice
se používaly kůže zvířat, někde i směs ledu a rašeliny, až později se
objevily skluznice kovové.
Způsob zapřahání psů odpovídá typu oblasti, kde se spřežení používala:
v bezlesých oblastech Ameriky, Kanady a Grónska, stejně jako v severských
oblastech Ruska používali místní Inuité zápřah do vějíře. Při něm je
každý pes připřažen na vlastní tažné šňůře, což psům umožňuje větší
manévrovací prostor a lepší bezpečnost, zejména při jízdě na ledu, protože
váha je lépe rozložena. V lesnatých oblastech, tj. hlavně na indiánských
územích se s ohledem na lepší manévrování používal způsob zapřahání
psů buď mezi postraňky jednotlivě za sebou nebo u středové šňůry po
dvojicích. Tento způsob přejali i pozdější bělošští příchozí a dodnes
se používá při závodech psích spřežení.
Psi, kteří se pro zápřahy používali, byli pro život v krutých severských
oblastech dokonale vybaveni jak po fyzické, tak po psychické stránce.
Jejich potomci si tyto vlastnosti podrželi dodnes. Všichni jsou obdařeni
extrémně hustou srstí nepromokavé struktury, malýma ušima, huňatými
ocasy, kterými si chrání při spánku či ve sněhové bouři dýchací cesty
a především neuvěřitelnou odolností a skromností. Nebývají také tolik
vázáni na jednotlivého pána jako jiní psi, protože často přecházeli
z ruky do ruky a také si museli poradit i v nepřítomnosti pána. Důležitá
je i dodnes dobře zachovaná výbava instinktů, včetně loveckých.
První cesty na sever, o nichž jsou písemné zprávy, podnikali bílí výzkumníci
na lodích a nejsou žádné zmínky o tom, že by používali spřežení. Pouze
se zmiňují o svých setkáních s domorodci (Skrelingy) a s jejich psy.
Při pozdějších, novodobých výzkumných výpravách bylo skvělých vlastností
severských tažných psů významně využito při zkoumání asijských částí
Arktidy expedicemi podporovanými carem Petrem I. Tyto výpravy používaly
lodí v kombinaci se spřeženími sobů nebo psů. Měly za cíl prozkoumání
území a hledání Severovýchodního průjezdu. Kromě ruských výprav podle
literatury poprvé využil psí spřežení výzkumník John Rae.
V květnu 1853 podnikl na lodi Advance Dr. Elisha Kent Kane výpravu k
severnímu pólu (oficielním, avšak předstíraným účel výpravy bylo pátrání
po Franklinově výpravě). Zamýšlel využít novofundlandských psů a eskymáckých
psů, dohromady měl k disposici více než 50 psů k tahu. K nim se mu podařilo
zajistit zkušeného inuitského vůdce Hanse, který své skvělé schopnosti
osvědčil i při dalších expedicích. Původním Kaneovým plánem bylo vybudování
zásobáren pro výpravu podél Grónska, většina psů však postupně uhynula
následkem chybné výživy soleným masem, zbylo jich pouhých pět. Dr. Kane
nakoupil další psy od místních Inuitů, ale cíle přesto nedosáhl. Na
základě jeho zprávy i zpráv dalších výprav se vytvořil mýtus o existenci
volného, nezamrzlého moře za již prozkoumanou oblastí.
Významného pokroku při používání psích spřežení dosáhl Francis Hall,
který jako první pochopil, že pro úspěch expedice je nutné přizpůsobit
se severským podmínkám podle vzoru domorodých obyvatel. Byl prvním uváděným
výzkumníkem-bělochem, který delší dobu (po dva roky) žil přímo s Inuity
v jejich prostředí.
V létě roku 1893 Frittjof Nansen po pečlivých studiích a přípravách
učinil pokus se zamrznutím speciálně zkonstruované lodi Fram v severním
ledu u Novosibiřských ostrovů. Odtud hodlal využít unášení lodi „ledovým
proudem“. Tohoto cíle bohužel nedosáhl, ale 3 roky věnoval výzkumům,
které jsou dodnes přínosné. Při této výpravě bylo používání spřežení
jednou z podstatných výhod.
V roce 1894 podnikl první, avšak neúspěšný pokus o výpravu Robert Erwin
Peary. V dubnu 1895 vypravil novou expedici, která využívala na základě
jeho přípravy spřežení po celou dobu svého působení v oblasti.
O dobytí severního pólu byl sveden boj mezi dvěma polárníky, kteří se
nápadně lišili svým přístupem k přípravě a provedení své expedice –
šlo o Dr.Cooka a Pearyho.
Peary podnikl výpravu s lodí Roosevelt v roce 1905. Loď však byla poškozena
a Peary musel započít výpravu znovu, a to s obrovskou finanční i společenskou
podporou. Zabezpečil se bohatým vybavením včetně velkého množství psů
a 2 loděmi. Na pólu se ocitl 6. 4.1009 za podpory mnoha inuitských členů
výpravy. Jeho expedice byla popsána v mnoha knihách a její průběh je
„notoricky známý“.
Proto bych se chtěla trochu více věnovat jeho méně proslulému konkurentovi,
Dr. Fredericku Cookovi, už i proto, že jeho prvenství v dosažení severního
pólu bylo vzápětí po návratu Pearym zpochybněno a dodnes není naprosto
přesně vyřešeno několik podivných okolností, zejména zmizení jeho zápisků
z cesty. Proto je myslím zajímavé podívat se blíže na to, co sám o své
cestě k pólu uvádí:
Dr. Cook v roce 1907 uspořádal proti Pearymu neskonale méně a vybavenou
a propagovanou výpravu. Hlavní část výpravy se skládala se pouze ze
čtyř lidí, z toho 2 Inuitů. Začátek výpravy byl v Anoataku. Saně, které
Cook používal, byly vyrobené ze dřeva hickory a vyvazované stejným způsobem
jako saně domorodců, skluznice byly železné. Stejně tak postroje byly
zhotoveny podle inuitských vzorů, ale jako materiál byla použita lana
a plachtovina, aby se oproti původní kůži zmenšila možnost poškození
nebo sežrání psy. Výprava vezla také čluny pro přepravu přes úseky bez
ledu. Dr. Cook připravil s pomocí místních Inuitů základny a potravinami.
Start výpravy byl stanoven na 19. února 1908 - vyráželo se s 11 saněmi
taženými 103 psy. Ti byli předem dobře vycvičení, uvyklí na své vůdce
a vykrmení. Po cestě členové výpravy využívali připravených dep, ale
také s pomocí psů lovili pižmoně, mrože a zajíce. Od poslední zásobárny
Dr. Cook cestoval k pólu s 2 Inuity, 26 psy a 2 saněmi. V poledne 21.
4.1908 údajně stanuli na severním pólu. Zpět se vraceli jinou cestou,
po cestě postupně byli nuceni zabíjet a ostatním psům zkrmovat některé
psy. To sice Dr. Cook těžce snášel, ale viděl nezbytnost tohoto kroku
pro úspěch expedice. Velmi oceňoval spolupráci a souhru mezi lidskými
a psími členy výpravy.
Další významnou postavou mezi polárníky, kteří při svých expedicích
využívali severské tažné psy, byl Roald Amundsen. Zkušenosti nasbíral
už na první výpravě roku 1903 při hledání Severovýchodního průlivu.
Dvě zimy strávil v Kanadě a mj. zde zkoumal příslušníky kmene Netsilik.
Mnohé z jejich zvyků přejal a použil je při dalších výpravách-znovu
se osvědčilo spíše se prostředí přizpůsobit než s ním bojovat, jak bylo
zvykem u mnohých dřívějších severských výprav. U Netsiliků se Amundsen
také naučil zdatně zacházet se psy a používat spřežení. Jako tahouny
si zvolil zejména grónské psy.
Při výpravě k Jižnímu pólu s sebou vezl zásoby 60.000 tun tuleního masa.
Jeho sáně vážily 28 kg. 8. září 1911 vyrazilo na cestu 6 spřežení a
8 mužů, 17. září byli však nuceni se pro potíže, zejména pro nepřízeň
počasí (mráz-40°) vrátit zpět. 20. října odstartovali znovu, a to ve
4 spřeženích po 13 psech, se čtyřmi muži a samotným Amundsenem.
Na 85. rovnoběžku výprava dorazila s 42 psy, jedny sáně byly ponechány
v zásobárně. 15. prosince byli přesvědčeni, že dosáhli pólu, pak přesnými
měřeními zjistili, že pól je o 10 km jižněji. Navraceli se jen s 2 saněmi
a 12 psy. Ostatní byli po cestě zabiti a posloužili jako potrava pro
ostatní psy. Svůj závod o prvenství dosažení jižního pólu vyhrál Amundsen
především díky svému přizpůsobení tvrdým přírodním podmínkám, lepší
promyšleností přípravy a mj. i perfektním ovládáním psů, kterým výborně
rozuměl. Jeho konkurent Scott také dost dobře neodhadl menší použitelnost
svých poníků pro pohyb ve sněhu a problémy s jejich výživou v polárních
podmínkách.
Obrovský rozmach pracovního použití saňových psů byl spojen se Zlatou
horečkou na Klondiku, kde byly první zlaté nuggety nalezleny koncem
roku 1896. V souvislosti s tím se také začala objevovat první měření
zdatnosti spřežení, tady závody. Z těchto tradičních závodů se dodnes
zachoval Percy de Wolf Memorial Mail Race, All Alaska Sweepstakes a
Yukon Quest. Známý závod Iditarod, který obnáší 1.600 km z Anchorage
do Nome se jel poprvé až v roce 1973 na památku jízdy se sérem proti
záškrtu, o níž se zmíním později.
První plně oficielní závody se konaly v Nome roku 1908 za organizace
tamního vůbec prvního klubu pro saňové psy NKC. Tyto závody nesly (a
nesou) název All Alaska Sweepstakes.
V Evropě se první řádné velké závody jely roku 1972 v Latrophu. U nás
byly první regulérní závody uspořádány až v roce 1985 v Peci pod Sněžkou.
V roce 1989 byla založena specializovaná sportovní organizace pro saňový
sport ČASPS.
Ještě bych chtěla blíže představit charakteristiku a historii severských
saňových plemen psů, která se dodnes používají do spřežení pro expedice,
rekreační i závodní sport:
Nejtěžším, nejrobustnějším a také nejsilnějším plemenem mezi severskými
saňovými psy je Aljašský malamut. Toto plemeno vzniklo u Indiánů kmene
Mahlemiutů nebo Mahlemutů ze severozápadu Aljašky. Tyto kmeny byly známy
svým jemnějším a lidštějším zacházením se psy, porovnáme-li je s okolními
obyvateli. Je to vyrovnaný pes klidné, ale sebevědomé povahy a dodnes
odpovídá své staré přezdívce“lokomotiva severu“.
Samojed pochází od kmene Samojedů žijících a kočujících
na Urale. Tito psi se vyskytovali v různých zbarveních srsti, ne jen v
dnešním jediném bílém a sloužili k pasení sobů, hlídání a lovu stejně
jako k tahání saní. Do Anglie je přivezl roku 1889 Killburn Scott a rázem
se stali populárními po celém světě pro svoji milou povahu, usměvavý výraz,
bělostnou bohatou a huňatou srst a pro ze všech seveřanů relativně největší
poslušnost.
Grónský pes je dodnes vzhledem i povahou mezi severskými
plemeny nejpůvodnější. Vznikl v Grónsku a ještě i dnes je zde používán
k svým základním činnostem, totiž k tahu a k lovu. Ostatně do Grónska
se nesmí ani v současné době dovážet žádná jiná plemena, aby se zde zachoval
originální ráz těchto psů. Mají velmi silně vyvinuté smečkové chování,
jsou nesmírně pracovití a odolní. Pokud jsou ve vhodných rukou, okouzlují
svou přírodností.
Sibiřský husky je ze všech severských saňových psů nejmenší
a nejútlejší. Jeho předkové byli vyšlechtěni domorodci ze Sibiře, zvláště
pak Korjaky, Jukagiry a Čukči, také však obyvateli Kamčatky. V těchto
oblastech bylo zvykem používat do jedněch saní 7–10 psů. V 19. století
při genocidě Čukčů přežívaly jejich zbytky vlastně pouze své pohyblivosti
za pomoci psích spřežení. Za vlády Sovětského svazu byly kmeny zbaveny
svých vůdců, kteří byli většinou zároveň chovateli nejlepších psů. Psi
byli sváženi do kolchozů, kde je pak Rusové prošlechťovali především na
sílu a mohutnost, aby je bylo možno používat na vlečení těžkých nákladů.
Díky oběma těmto věcem byl chov původních hbitých a rychlých psů prakticky
zničen. Naštěstí ještě před tím obchodník s kožešinami William Gosak (někde
uváděno Goosak) v roce 1908 a 9 převezl na Aljašku několik původních sibiřských
psů. Zde se zúčastnili závodu All Alaska Sweepstakes (408 mil z Nome do
Candle). Zprvu sklízeli posměch pro své drobné postavy, vážili totiž polovinu
toho co místní zápřahoví psi, přezdívali jim „sibiřské krysy“. Hned při
svém prvním startu však překvapili za vedení jezdce Thurstruppa umístěním
na třetím místě mezi uznávanými borci. Nato Skot Fox Maule Ramsay věnoval
25.000 dolarů n nákup 60 - 70 nových psů ze Sibiře. V roce 1910 se tito
psi rozdělení do tří spřežení umístili na 1., 2. a 4. místě. Další vývoj
plemene byl velmi bouřlivý, každý závodník toužil po těchto hbitých, pracovitých
a skromných psících. Velmi jej ovlivnil v Americe žijící Nor Leonhard
Seppala.Ten se stal také trenérem a cvičitelem psů. Kteří byli ze Sibiře
importováni jako plánovaný dar pro Roalda Amundsena. Protože ale události
1. světové války Amundsenovy výpravy znemožnily, Sepalla se mezitím s
těmito psy účastnil závodů. „Malý muž s malými psy“ se stal pro své úspěchy
na Severu legendou. V roce 1925 se stal jedním z protagonistů tzv.“Serum
Run“, tj. štafetové jízdy pro sérum při záškrtové epidemii v Nome, odříznutém
tehdy od ostatní dopravy. Po úspěchu této akce se stal spolu se svým jedinečným
vůdčím psem Togem národním hrdinou. I tomuto vděčí plemeno sibiřský husky
za své oficielní uznání v roce 1930. Tito psi byli také využíváni pro
záchranné týmy na Severu v 2. světové válce. Dodnes mají pověst nejrychlejších
mezi severskými plemeny. Mělo by o nich stále platit, že mají ztělesňovat
v úplné rovnováze sílu, rychlost a vytrvalost. Jejich efektní vzhled a
milá povaha z nich bohužel leckde a leckdy udělaly módní psy pouze tak
na promenádu, což si toto pracovité, elegantní a přírodní plemeno jistě
nezaslouží…Naštěstí se stále ještě najde dost nadšenců, kteří plemeno
husky udržují v tom stavu, v jakém má být.
Technická podpora: Jana Henychová, zdroje a použitá literatura: .......
|