Smůla
se lepí na paty. Štěstí v neštěstí. Tyto hesla nás organizátory a hlavně Jardu
Hanuše letos provázely při organizaci letošního závodu ve skijoringu v Říčkách.
Musím Jardu poplácat po rameni, že tuto psychickou zátěž vůbec vydržel. Aby
ne, je ostřílený už z tolika zorganizovaných závodů. Je pravda, že pro tentokrát
byl trochu rozhozen ze strávené týdenní dovolené na Janovičkách, odkud právě
přijel ještě nalíčen v obličeji jako účastník a organizátor karnevalu.
Při
rozjetém sobotním večeru na Souvlastní a při improvizovaném musher meetingu
se někdo zmínil, že akutně potřebuje benzín do svýho kombku. Nevnímal jsem kdo,
jenom jsem na mapě na plátně promítajícího projektoru ukázal kde je pumpa a
vše jsem pustil z hlavy. Druhý den jsme takřka společně s jedenácti auty přejížděli
do Říček do místo dění. Jediný kdo nedojel byl Jarda, a zůstal stát právě v
největším kopečku dva kiláky před parkovištěm. Už mi bylo jasný komu ten benzín
chybí. Nasednul jsem do svýho Clia a jel mu pomoci. Musel jsem jet až dolů pod
kopeček abych se mohl otočit a vyjet do půlky kopce mu pomoci. Smůla. Dole při
otáčení jsem zapadnul do závěje. Štěstí-měl jsem u sebe řetězy. Smůla-řetězy
byly velký a nešly utáhnout. Smůla-volné řetězy mi urvaly podběh. Štěstí-po
urvaném podběhu jsem se dostal z nejhoršího. Jarda byl zachráněn-zaparkoval
v kopci v jednom výklenku v mantinelu i s vozejkem se psi. Auto nechal na místě
a se spřežením ihned vyjel značit trať. Smůla-začali jsme být v časové tísni
a ve spěchu nechal startovní čísla v autě. Další smůla ihned mu z parkoviště
volám, aby se vrátil a dal mi klíče od jeho auta, ale marně, mobil má vybitý.
Štěstí-klíče měl Roma Bahník, kterého jsem ještě na parkovišti potkal a tak
znovu nechávám všeho a odjíždím dolů pro čísla. Smůla-Jarda nestíhá značit a
tak se start posunuje o půl hodiny. Další smůla-Soňa K. přijela včas a startuje
s námi v hromadném startu. Mohl mít nejvyšší peněžní výhru zas někdo jiný :-).
Štěstí-Jarda to stíhá, doznačuje otáčku na nejvzdálenějším místě tratě a kolem
otáčky se v tu dobu mihnul duch, dlouho nic a poté se otáčel první (respektive
druhý) závodník Jirka Suchý. Smůla-před startem jsem se, díky nečekaným událostem,
nestíhal najíst ani napít. V akci v
polovině tratě po otáčce jako by mě chtěla dohnat žízeň a vzápětí hlaďák. Řekl
jsem si, to bude dobrý, už je to většinou z kopce. Bohužel, nemohl jsem tomu
ujet, tak jako z každého kopce mladýmu teprve třináctiletému Petru Šarkovskému.
Nevím jestli mi Petr svými gentlemanskými výroky, které mi několikrát lehce
při předjíždění v kopcích připomněl „Nemusíte mě pouštět“ nechtěl cíleně podlomit
mou psychiku. V poslední čtvrtině mi naděje na dojetí a ujetí Petra z posledních
kopců vytratila a lehce se proměnila na vnitřní boj s hlaďákem a žízní. K tomu
se před posledním kopečkem přidalo ještě něco horšího a to byl nekoordinovaný
motorický pohyb. Začal jsem špatně odhadovat vzdálenosti, bílo před očima, dvakrát
jsem musel zastavit. Sníh ani velké dávky kyslíku mi nepomáhaly. Nikdo nikde
a už mi bylo jedno jestli mě někdo dojede. Kupodivu jsem to všechno překonal.
Z kopce mě ještě dojel Ivan Kobr a o vteřinu mi v cíli ujel. Jindy bych se za
to proklínal, ale teď jsem byl rád, že to bylo všechno za mnou. Byl jsem téměř
na dně. Sotva jsem dolezl do boudy a nechal si donést klobásu, abych měl sílu
se dostavit k pár metrů vzdálenému bufáči a tam se pořádně najíst. Poučení pro
příště. Nikdy nejezdit víc než hodinový vzdálenosti hladový a žíznivý. Síly
se pak ztrácejí ne lineárně, ale kvadraticky a je jedno kolik km má člověk natrénováno.
Na druhou stranu jsem v tom nebyl sám. Z doslechu vím, že o tom může vyprávět
i Luboš Seidl, který prý stopoval projíždějící závodníky a prosil o jídlo a
možná že na tom byli další závodníci . I Jarda Sluka se mě s vykulenýma očima
a hlubokým nevýrazným hlasem při míjení 1 km před otáčkou zeptal „ty vole jak
je to ještě daleko“ právě v době kdy mě hlaďák a žízeň pomalu dojížděla. Závod
skončil, z krize jsem se dostal, ale smůla a štěstí pokračovala.
Od Ivany Mrázové jsem si půjčila kanystr a jel jsem Jardovi pro benzín do 15
km vzdálené Rokytnice v O.h. Mezi tím Jarda auto nastartoval a jel mi naproti,
ujel asi dva km a raději na mě počkal. Smůla-benzín jsme dolili, Jarda otočil
klíčem, motor se dvakrát převalil a nic. Štěstí- startovací kabely nebyly přítomny
a tak jsem opět improvizovali a vytvořili jsme je z prodlužky na projektor.
Smůla-chci svoje Clio otočit předkem k jeho Astře, otočím klíčkem a nic. V tu
dobu jsme byly konečně oba na dně a oba jsme se začali smát což Jardovi v týhle
situaci, na rozdíl ode mě (on trochu cholerického nádechu a já prej flegmatického),
nebylo vůbec přirozený. Neztrácel jsem naději a chtěl jsem se vrátit do týhle
napínavé hry bez nudy. Rozdělal jsem klíček s imobilizérem a zahřejval baterii,
aby se trochu probrala. Štěstí-jsme opět ve hře, auto se mi odblokovalo a nějak
podezřele jsme nastartovali i Astru. Oba jsme přijeli do Rokytnice, sedli do
hospůdky, kde na nás už dlouho čekali Roman Bahník, moje ženuška Pavla. Oba
kroutily hlavou a vyptávali se co pořád s těmi auty děláme a jestli nás to baví.
Na závěr k víkendu. Ve stejný termín se konalo mimo jiné i mistrovství republiky
sprintu ve skijoringu v Bystřeci (kousek od Říček). Dle Soni Klikarové mi je
trochu líto, že právě tohoto MR se zúčastnilo pouze 2 chlapy a 5 žen, při tom
sprinťáků, závoďáků vždycky bylo daleko víc než midařů trápících se v kopcích
a na dlouhých tratích. Na druhou stranu mě těší, že rok o od roku účast v Říčkách
roste. Možná, že to bude v něčem jiném.
Díky všem, kteří přijeli na chatu na Souvlastní a strávili tam s námi společný
víkend s vyvrcholením závodem v Říčkách. Snad se tam sejdeme i příští rok.
|