|
Nacházíte se ve zkušební verzi systému a databáze !!!
Ostrá verze systému a databáze se nachází zde : www.mushing.cz
Reportáž v Aljašky (25032)
2005-03-29 08:12:18 Porubská Jana
- rubrika Reportáže
| Splnit si sen a dostat se na Aljasku a jeste závodit se svym psy je asi snem kazdého evropského mushera. Me se na sklonku me zavodnicke kariery tento sen splnil. Náklady na cestu, pobyt a vydaje byly tak vysoke, ze se bez prispení sponzoru se o tom nedalo ani uvazovat. A proto bych touto cestou chtela podekovat fi. KLIMA RAPID, nasemu panu veterinari, ktery nám pomohl obstarat psy a samozrejme Jarodvi Soumarovi MANMAT, ktery psy kompletne vybavil, a také mé sefce v praci, od které jsem dostala dvoumesícní volno.
Po návratu z Pireny, kde se mi ve skijoringu podarilo vyhrát, jsem se chystala do norského Hamaru. Ze spanelska jsem si ale privezla spálenou prudusnici od velkého mrazu a ledového vetru, zvracela a vykaslávala krev, takze jsem musela po konzultaci v nemocnici zustat doma, protoze by se mi to mohlo vrátit a Aljaska byla prednejsí.
Prisel den D, streda 23. 2. 05 a nas tym - já, Pavel, Jumpy, Ness a Forest, jsme v 7 hodin ráno sedeli v letadle smer Fairbanks. Prileteli jsme ve ctvrtek dve hodiny ráno (je tam o 10 hod. méne), pujcili auto a jeli do domecku k nasim domácím. Psi strídali nozicky, nevedeli na kterou dríve stoupnout. Bylo neco ke 30 stupnum pod nulou. Trochu jsme se vyspali a pak jeli vyridit nejaké drobnosti a nakoupit jídlo jak nám, tak psounum. Vecer jsme se rozhodli, ze musíme jít jezdit, protoze psi jsou k neudrzení.
A tak jsme v pátek ráno vyrazili. Na trate, které jsou upraveny speciálne pro mushery a jezdí se tam závody, to bylo necelé 2 km. Bylo osm ráno a my uz stáli na lyzích. Chteli jsme jet jen kousek, aby se psi jen probehli. Psi bezeli jako splasení a my nepouzili ani hulky, ani jsme nebruslili, protoze to byla uplná placka a psum jsme nestíhali. Po prijezdu k autu jsme nemohli pouzívat ani ruce, ani kolena, jak jsme byli omrzli. Obleceni jsme byli dobre, ale jak jsme se nehybali, strasne jsme promrzli. Jeste tyden nas brneli konecky prstu na rukou. Notovali jsme si, jaká to byla blbost jít trénovat tak ráno. Zvyk z domova.Mysleli jsme, ze aklimatizacní promblémy máme za sebou a ze to nebylo tak hrozné. Ale chyba..., problémy teprve prisly.
Pavel se rozhodl, ze pojede hned o víkendu závod v North pole. Já jsem závodit nechtela, protoze jsem se po nemoci toho chladného vzduchu obávala. Sane si pujcil od Ivany Nolke, ale uz na pohled na nase a ostaních bylo jasné, ze to moc o závodení nebude. Na trénink jsou super, ale na závod prílis tezké a moc nejeli. Ivana nás na to upozornila, ale závod se s nimi absolvovat dal. Trat vedla po jezere, takze uplne placatá a nasi psi to sice ubehli, ale po pulce trate uz nebezeli tak, jak je u nich normální. Vecer potom zvraceli, nezrali a byli uplne vyrízení. Druhy den se oteplilo, vylezlo slunícko a psi bezeli o hodne lépe. Sních byl tedy tezsí, akort na nase sane..., ale psum to slo lépe. Nakonec byl Pavel asi 9. Místní psi na tehle trati behají prumernou rychlostí 32-36 km/h. Jsou velice stíhlí, lehcí. Nepotrebují mít sílu, ale musí byt moc, moc rychlí. A my meli opak. Nasi psi jsou sice rychlí, ale na takové trati nedokázali takovy vykon podat. Vedle jejich psu nasi vypadali jako kulturisti...
Aklimatizace u psu trvala tyden.
Po tomhle závode jsem musela predelat cely treninkovy plan a popremyslet, jak na to. Nakonec jsem z usoudila, ze musím zkratit delku trate a trénovat rychlost. Zacínali jsme na 5,9 mil (míle 1,6 km). Po zvládnutí tehle délky v prumerné rychlosti pres 30 km/hod, jsem zacala trate postupne natahovat. Vse jsem trenovala s jedním psem. Dopoledne jsem jezdila se psy a odpoledne sama. Jumpy navíc odpoledne trénoval jeste pulku na MS v kombinaci. V polovine druhého tydne naseho pobytu uz jsem videla, ze psi jsou v pohode a seprahla dvojku. Trat jsem z 9,3 mil zkrátila opet na 5,9 mil, aby se ve dvou neustvali. Forest mel problemy, ustval se a potom zvracel. Myslela jsem, ze budu muset zacít od zacátku. Druhy den jsem to ale zkusila znova a oba - Ness i Forrest byli v pohode. Dalsí den jsem natáhla tedy trat na 7,7 mil a uz jezdila jen se dvojkou.
V pátek jsem se prihlásila na první skijorinkarské závody, které se jely na tratích, kde se konalo MS 2001, na profi závodních tratích (Birh Hill). Kupodivu trat byla houpavá, zádná rovina a samá zatácka. Asi jako nás Zadov. Chtela jsem jet jak SKJ 1, tak SKJ 2, ale casove se to nedalo stihnout a tak jel nakonec SKJ 1 Pavel s Jumpym. Trat byla 10 km dlouhá a Pavel s Jumpym suveréne vedl. Jumpy se pod zaverecnym kopcem pozvracel, ale do cíle se dostali jako vítezové s velkym náskokem.
Já jsem startovala na 15 km trati v hromadném startu z nevíhodné pozice. Stala jsem uplne v pravo a trat se stácela do prava. Takze po startu, kde jsme malinko zaspali, jsem vyrázela na 3-4 pozici a byla postupne vytlacována prvními závodníky. Mají strasne dlouhé záprahové snury a psi nejsou spojeni krcákem, takze jsou prakticky na volno. Kdyz jsem se prala o tretí pozici asi 150 m po startu, byli moji psi napadeni psy predjízdené americké skijorinkarky. Zastavila jsem a nechala jí odjet, abychom se nezamotali. To uz bylo podruhe behem jednoho mesíce, kdy byl Forest napaden. Po oklepání jsme se zase rozjeli a snazili se dohnat ztrátu. Predjízdet je bylo ale moc slozité, protoze byli roztazeni po celé sírce trate. Byla jsem rychlejsí nez oni, ale oni me nechteli pred sebe pustit. Nakonec uz jsem na ne kricela at zastaví. Videli, ze uz jsem asi dost nervozní a tak mi nakonec uhnuli a stáhli si své psy. Kdyz jsem dohnala jejich nejlepsího skijorinkare, mimojiné bezkare, závodníka bez psu a predjela ho, jeho psi se chytli a snazili se nás predjet. Kdyz se to podarilo, zacali zpomalovat, takze jsem zase nastoupila já. A takhle jsme se predjízdeli asi 7 km. Do cílové rovinky jsme meli nakonec více sil my a projeli jako první. Druhy den se startovalo na jezere v North pole a jen SKJ 2. Mela jsem opet trochu obavy, jak psi zvládnou zase tu rovinu. Prestoze uz jí trenovali, nenastupovala jsem do závodu uplne presvedcená. Nakonec bezeli krásne a závod se nám podarilo vyhrát. Po prijezdu domu nám na stole lezely noviny s velkym titulkem, jak cesky pár vyhrál co mohl. Srandovní bylo, ze na Birh Hill startovali stafety a americani za námi prisli, jestli se nezlobíme, ze nám dali toho nejpomalejsího. Nám to bylo jedno, puvodne jsme nechteli ani jet. Závodník byl asi padesátník s labradorem, ktery to pojal jako procházku a on sám neumel moc na lyzích. První vystartoval Pavel a Jumpy a predával námi pridelenému závodníkovi stafetu s ohromny náskokem, jeho ale na trati dlouhé asi 2 km predjeli tri závodníci. Já vystartovala opet s Jumpy, ktery miluje krátké sprinty a ten bezel neskutecnym zpusobem. Vsechny jsme predjeli a stafetu dokázali vyhrát. Ten pán vyhrál poprvé v zivote a skoro plakal. Ostatní si z nej delali legraci, ze stojí na bedne.
Zbyval jeste tyden na trénink pred MS. Natáhla jsem trate, ale strasne se oteplilo a psum to moc neslo. Bylo okolo 10 nad nulou a já se obávala toho nejhorsího.
V sobotu 12. 3. brzy ráno jsme vyrazili smer Dawson city v Kanade. Cesta byla dlouhá a skoro rovná, necelych 1800 km. Zvladli jsme je bez problému a v nedeli ve 4 hodiny ráno byli na míste. Museli jsme pockat az rozednení, abychom se mohli jít ubytovat. Meli jsme velike problémy s bydlením, to tu ale nebudu popisovat. Jen to, ze jsme v nedeli v 16 hodin jeste nebydleli. Nervy hraly na plné obrátky. Nevyspaní, nenajedení, psi spatne napojení a nakrmení, lyze nenamazané a ráno se mel jet první start mistrovství sveta... Nakonec jsme skoncili v hotelu. Vyrízená jsem padla do postele, ale nemohla usnout, protoze jsem mela myslenky na pochodu, jak psi závod zvládnou. MISTROVSTVI SVETA
Zacínalo se 9:30 startem muzu v kombinaci a skj. Ve 12 hodin prisel nás cas. Musím podoknout, ze na Yukonu byla vetsí zima nez ve Fairbanks a to bylo jediné stestí. Na nás start se ale na oblohu vyhouplo slunícko a svítilo na celé 10 km trati. Trat vedla po rece Yukon, takze bez sebemensího prevysení. Napájení probehlo v naprostém porádku a Jumpy vypadal skvele. Na hromadném startu se moc tesil a pri odpocítávání sebou cukal, coz on nedelá. Po startu jsme se drzeli na 2 míste asi 20 metru za norskou závodnicí. Mela jsem hroznou radost a ríkala si, ze to snad není ani mozné. Tak to bylo az do otocky, která byla asi na 6 km a najednou Jumpy zacal zpomalovat a za chvilku me zacali predjízdet závodnice ze svédska. Jumpy zacal kulhat a nakonec v hroznych krecích padla na zem. Vubec jsem nevedela co mám delat, nikdy se mi to nestalo. Snazil se vstát a popobehnout a zase upadl. Po dalsích pokusech zacal kulhat uz i na prední. Nikde nikdo, kdo by mi pomohl. Závodnice kolem me prosvisteli, ze jsem ani nestihla poprosit o pomoc az dojedou do cíle. Nakonec jsme se dostali do cílové rovinky, která byla dlouhá asi 2 km, zpusobem kus chuze, chvilka odpocívání. V cíli jsem se se slzama v ocích sklánela nad Jumpykem a prosila veterináre at mu pomuzou. Dostal hrozné kreze do zadních nohou, do stehenních svalu, které vedou az k páteri. Veterinári s ním nejak nic moc nemohli, jen ho lehce a pomalu rozmasírovávali. Odvezli jsme ho do pokoje a zkusili napojit. Kupodivu pil bez problému. Z hlavy jsem pustila start v pulce, ktery byl v 17 hodin a snazila se dát psa dohromady. Kolem tretí Jumpy vypadal dobre pobíhal, jako by mu nic predtím nebylo. Celou dobu jsme ho lehce masírovali a zabalili do teplych dek. kolem retí jsme ho odvezli k veterinári, co si myslí o startu v pulce. On nejdríve myslel, ze si deláme legraci, ale pak kdyz videl Jumyho, neveril vlastním ocím. Jeste ho prohmatal a zjistil, ze má jeste nejaky "uzlík" na svalu na levém stehnu. At prijdem pulhodiny pred startem. Delali jsme vse jakoby se nic nestalo, Jumpyka napojili a v 16 hodin se vydali na parkoviste u tratí. Kolem pul páte prisel veterinár a Jumpyho do závodu pustil. Od závodu jsem nic necekala, ale Jumpy chtel moc bezet. Stále koukal ke startovním koridorum a nechtel se od nich odtrhnout. Startovalo se gundersenovou metodou a já vyrázela s 6,5 minutovou ztrátou z ranního skj. Na startu Pavel masíroval Jumpykovi svaly pod pérovou bndou, kterou jsme ho zahrívali, aby neprochladl. 5, 4, 3, 2, 1...........a jedém!!! Jumpy bezel nádherne a já se snazila co nejvíce makat, aby me nemusel moc tahat. Jumpy byl na sampionátu nejvetsím psem a také nejtezsím. V pulce mel celych 55 liber, tedy asi 27 kg. Bezel jakoby nic netáhnul. Lyze jsem mela dobre namazané, zkrátka vse probíhalo super. Dokonce jsem jeste asi 3 km pred cílem predjela jednu závodnici. Celou 2 km rovinku se mnou jel fotograf na skutru, ktery me zná ze závodu uz dlouho a stale na me neco kricel. Já jsem ale mela absolutní zatmení a do cíle dojela totálne vyrízená. Vsichni se na me sesypali, vcetne norského race marshala a já nevedela proc. Pak jsem se dozvedela, ze jsem zajela bednu. Pavel byl z toho tak v soku, ze se zapomel dívat na hodinky. Veterinári nechápali, jak je to mozné a jméno Jumpy bylo jakoby heslem sampionátu. Kazdy, kdo sel kolem nás ríkal "JUMPY, JUMPY" a já byla pysná, jaky je to borec. Nevedela jsem jeste oficiální vysledky, ale pro me bylo dulezité, ze je v porádku a jeste tak fantasticky zabojoval. Myslela jsem, ze jsem tretí. Na vyhlásení me pozvali na místo druhé, se kterym jsem absolutne nepocítala. Vyhlasoval se zvlast skj 1, kombinace a pulka. Ve skijoringu jsem byla 10 a v kombinaci nakonec 4. Po vecerním sezení, na kterém byl Pavel sám, já jsem se sla dát trochu dohromady, protoze ten den byl opravdu psychicky hodne nárocny, jsme se dozvedeli, ze na první místo v pulce mi chybelo pouhych 8 vterin. Trochu to zamrzelo, ale to vse smáznul Jumpyho vykon. V noci se ale objevily problémy, Jumpy zvracel. Cokoliv snedl nebo se napil, okamzite vyzvracel. Ráno jsme hned jeli na veterinu a dostal antibiotika. Pry to cestování a ten vseobecny rozruch kolem startu nejak neunesl. Na antibiotikách byl necelé tri dny. Pak jsme je vysadili, protoze uz normálne bastil a byl v pohode a den na to mel Pavel jet v C.
V utery jsem stála na hromadném startu skj 2 s Nessem a Forestem. Cekala nás trat dlouhá 20 km. Mela jsem opet obavy se zvládnutím trati, protoze v propozicích bylo 17 km a najednou se to natáhlo na 20 km, které já jsem na tak placaté trati nemela natrénováné. Krom toho, norské a svedské tymy tam trénovali uz tyden. Nezbyvalo nez verit klukum, ze to zvládnou. Nastestí bylo hodne chladno, okolo 20 pod nulou a já z hromadného startu vyjela jako první. Nás náskok se postupne zvetsoval a po asi 3 km se trat ztocila z reky do lesa, kde se jelo asi 4-5 km do kopce. Já jsem zajásala, protoze jsem to absolutne necekala. Ness s Forestem bezeli nádherne a já jsem se jen musela usmívat, protoze nás náskok byl cím dál vetsí. Ale nepolevila jsem v rychlosti, protoze se mohlo cokoliv prihodit a svédské závodnice se za mnou mohly kdykoliv vynorit. Kdyz uz jsem se dostala na trat, která byla uz do cíle pro skj 1, vedela jsem, ze uz je to jen kousek a smála se od ucha k uchu a chválila psy. Docíle jsme se doslova prirítili a vsichni kroutili hlavou. Svédové ríkali, ze jsem predjela i chlapy. To se mi moc nezdálo, ze bych nechala norské a svédské muzské pohlaví za sebou. Byla to pravda. O pul minuty! Casem 35:24 jsem zvítezila. Kdyz jsme pocítali prumernou rychlost, která byla 35-36 km/hod., nezdálo se nám to a tak jsme se pídili, zda trat byla opravdu tak dlouhá. A byla. Na pristroji, ktery meri delku trate se ukázalo 19,9 km. Na stupne vítezu jsem sla s velkym aplausem od norskych a svedskych tymu. Byla jsem hrdá na své psy, protoze trat byla opravdu hodne o psech. Na rece se nedalo moc bruslit, bylo to ledovaté a v téhle rychlosti bylo lepsí se jen odrázet hulkama. Samozrejme, ze jsem bruslila, ale az tak 4-5 km po startu. Dríve to neslo, protoze jsem nestíhala tak rychle kmitat nozickama...
Následovali 3dny volna a zacínal závod pro Pavla. Jel ale jen se tremi psy a tak bylo jasné, ze s umístením v první petce se nedá moc pocítat. Hned po prvním dojezdu ztratili Pavluv cas a museli jsme resit první problémy s casomírou, které se táhly az do konce celého sampionátu. Pak se najednou objevil Pavel na 5 míste. Druhy den se startovalo hromadne a to se Pavlovi tak nedarilo, hlavne psi vypustili dvoukilometrovou cílovou rovinku do cíle, takze byl sedmy, ale celkove 5-6, ted presne nevím. Poslední den se startovalo gundersenovou metodou a to se jim nedarilo uz vubec. Pri predjizdení napadlo sprezení americké závodnice nase psy a zase Foresta - to uz bylo potretí behem jednoho mesíce, ale nejak se to ustálo. Ovsem s touhle závodnicí Pavel bojoval o 6 místo, jeli vedle sebe na cílové rovince a nasi psi se rozhodli si to s nima vyrídit. Nikdo se nepral, nikomu se nic nestalo, bylo to jen chnapání, ale rozhodcí to videli a tak Pavla diskvalifikovali. Nemelo cenu se s nimi dohadovat, na trati ten incident nikdo nevidel, v cíli ano. Ale takhle by to melo vypadat na vsech závodech. Nasi psi byli behem mesíce napadeni trikrát, ale doslova napadeni. Forest mel z Haidmuhle osklive roztrzenou zadní nohu a na Aljasku odjízdel s 10 stehy. Takze uz toho meli nase psi plné kecky. Nikdy jsme nemeli s agresivitou psu zádné problémy, protoze agresivní nejsou. Ti, co nás znají a jezdí s námi to vedí. Jezdíme po velkych závodech, evropskych a svetovych sampionátech a nikdy se nám nic podobného nestalo.
A dojmy? Jsou smísené. Na závery je moc brzo. Na své psy, jejich vykony jsem moc pysná. Z tratí jsem moc nadsená nebyla, protoze máme natrénováno neco jiného a po Pirene nebylo lehké psy premluvit na takovou rychlost. Prestoze tam kopce mají, stejne jezdí roviny. Muselo by se na to uplne jinak trénovat. A proto jsem hrdá, ze jsme to zvládli. At si kdo chce co chce ríká, jednoduché to nebylo. Kdyz jsem na Aljasku prijela, byla jsem zklamaná. Cekala jsem neco velkého, nevim konkretne co, ale to tam nebylo. Po návratu z Dawsonu, coz byla absolutní díra sveta, koncí tam jediná silnice, jsem si Fairbanks zamilovala a zjistila, ze bych tam dokázala zít. V letadle, na ceste domu, mi pri pohledu dolu po tvárích tekl Yukon river a já vedela, ze u se sem nikdy nepodívám...
Dnes jsem v Praze, vsichni na sebe kricí, nekam pospíchají, auta troubí o sto sest...
JÁ CHCI ZPÁTKY!!! | | Porubská Jana | Další články autora | Diskuse (0) | Verze pro tisk | |
| Hodnocení článku : |
1
|
2
|
3
|
4
|
5
|
6
|
7
|
8
|
9
|
10
|
Dosavadní hodnocení 5,35 (4423)
|
| 1=špatný 5=dobrý 10=výborný |
|
Info
přihlášen je 1 člen
právě si čtou 3 lidé |
Webhosting
|
|
