„ŠEDIVÁČKŮV LONG JE NEJTĚŽŠÍ A NEJDELŠÍ LONGOVÝ ZÁVOD VE STŘEDNÍ EVROPĚ“ To
se všude píše, to se všude říká. Ani nevím co mě to napadlo. Vždycky když jsem
s někým nezasvěceným mluvil o psech a psím spřežením každý se mě hned zeptá
„…já znám závody v Deštném, jezdíš ho taky?“ a já hned odpovím „ne to na mě
není já mám sice čtyři psy, ale jezdím většinou sprinty do 10 km s jedním nanejvýš
se dvěma psy“. Až letos jsem se před měsícem rozhodl, že se zkusím tohohle obávaného
závody aspoň zúčastnit. Rozhodl jsem se po tom co mě omylem zůstal po Sumcovi
pes, kterého nikdo nechtěl a moje provozu schopná smečka tedy stoupla na čtyři
feny a jednoho psa (3 AH a 2 ESP). Slyšel jsem, že často zde závodníci končí svou účast KO a to mě uklidňovalo,
že bych nemusel být první ani poslední, který by takhle skončil. Moc nadějí
mi ani nedal „komentátor“ Jirka Plšek, který vyslovil svůj názor něco jako,
že jsem blázen a nemám žádnou šanci dojet. Už vůbec mě nepodpořila zkušená Soňa
Klikarová, vyloženě sprintérka. Její dva ESP, které jsme s Pavlou od ni získali
jako štěňata, moc longařské krve nepobrali. Jejich sourozenci se můžou chlubit
výhrami na mistrovství Evropy a světa pouze na sprintérských tratích.
Přípravu a vypsanou povinou výbavu jsem měl už několikrát zmáknutou z „Ledové
jízdy“ jako lyžař a tak už mě nic neodradilo zkusit to. Pokusil jsem se nic
nenechat náhodě. S celým spřežením jsem odjel celkem čtyři tréninky od 20 do
40 km a na víc nezbyl čas. Kvapem se přiblížil závod na Janovičkách, kde jsem
naivně plánoval, že se porovnáme se všemi, kteří pojedou za tři dny Šediváčkův
long. Janovičky byl můj první závod v životě se spřežením na saních. Účast byla
minimální. V té době se mi zrodila další obava, že ti, kteří pojedou Šediváčkův
long, aktivně odpočívají a snaží se dodržovat klid před bouří. To mě vcelku
rozhodilo, ale nemohl jsem odjet na nejtěžší závod ve střední Evropě, aniž bych
vyzkoušel aspoň jediný.
Na úterní prezentaci, která byla do 16.00 h., jsem přijel jako starý mazák v
16.30 h. Bohužel ve skutečnosti jsem si připadal jako úplný začátečník, který
se tlačí někam na co nemá psy, trénink a ani zkušenosti. Snad jenom trochu fyzičky.
Je ale fakt, že každý s longem nějak začínal a jsou tu přece dvě odbočky KO
(nejbližší cesta dolů na stakeouty). Losování startovky zřejmě proběhlo spravedlivě,
poslední jsem přijel - poslední jsem startoval. Startovka čítala přes 90 startujících.
V noci na středu se zvednul obrovský studený fujavec a pomalu jsem začal litovat
ty naše dvě holé evropanky. Nakonec byla první středeční etapa včetně bivaku
zrušena. Jako začátečník jsem se snažil dělat vše co nejpoctivěji, protože se
říká připraveným štěstí přeje. Nějaká povinná zátěž do saní byla pro mě novinkou,
kterou jsem ještě nikdy nevyzkoušel ani v tréninku. Vyzkoušená váha flaška s
pitím a několik náhradních šňůr se zdaleka nevyrovná váze 7 kg na psa, tedy
celkem na 5 psů 35 kg. Po naskládání všech vypsaných věcí do saní mě celková
váha včetně saní udivila. 48 kg není zrovna hezké číslo a proto jsem začal improvizovat
tak, abych dodržel pravidla a váhu jsem nakonec stáhnul na neuvěřitelných 42
kg. Nakonec jsem byl v klidu - vcelku si psi s vahou docela poradili.
Se startem jsem neměl žádné problémy, jen do čerstvého a hlubokého sněhu se
špatně dloubalo. Po pár stech metrech však nastala situace se kterou jsem sice
počítal, ale zase ne tak masivně. Předjíždění nám (až na výjimky) nikdy problémy
nedělalo, ale takovou lekci jsem opravdu nečekal. Za celou dobu jsme předjeli
30-40 smeček i v těch nejnemožnějších místech. Ke konci první etapy byli leadři
už tak zkušení, že neváhali vybočit z vyjetého koryta do hlubokého sněhu, kde
já zapadal až po pás a brodil jsem se jak Meresjev. V jednom místě v kopci před
kontrolou na Pěticestí si ve vláčku zřejmě udělalo piknik pět germánských smeček.
Leadři je vzali všechny jedním útokem. Já slušně odpověděl "OK, dík !"
a pro sebe zamumlal "na piknik nemám čas, až příště".
Po vyšplhání na Pěticestí jsem poděkoval své fyzičce a těšil se na odpočinek
a dlouhý sjezd až do údolí. Myslel jsem jen na jedinou longovou zásadu, jen
abych je při sjezdu neutavil. Přísně jsem to kontroloval a nic takového se nedělo.
Do posledního kopce jsem už šel s jistou nadějí na dojetí první etapy. Začal
jsem tedy znovu dloubat a ejhle... první konkurence se přede mnou objevila.
Hela Levíčková měla zřejmě špatné zkušenosti s předjížděním smeček a dvě před
sebou tlačila jako lokomotiva vagóny. Jako správná gentlemanka mě pomohla s
leadrama se před tyto vagony dostat a já přislíbil, že na ní počkám. Tak se
stalo, ale bohužel pořád brzdit do kopce jsem nehodlal. První etapa skončila
pro mě úspěchem, aniž bych znal výsledek průběžného pořadí. Jako každý jsem
se večer šel se zvědavostí na průběžné výsledky podívat. Oči mi strnuli, když
jsem viděl že náš team je druhý za Miloslavem Mikoláškem a to jen o pět minut.
Na třetího Pavla Pfeifera jsem kouknul s jistotou, že na trati měl určitě problémy,
jinak by nemohl být až třetí se ztrátou skoro 7 minut. Měl jsem velkou radost
a hned pospíchal za svými psy a ještě jednou je odměnil za super výkon.
Teď už nenechat nic náhodě a tvrdá psí životospráva pokračovala: jídla dvakrát
tolik, chvilka venčení, nerozptylovat se, každý zvlášť spát na samotce, ihned
po dojezdu pít iontové nápoje a kousek tuku.
Skluznice saní dostaly svůj voskový povrch modrým nízkofluorovým Tokem. Výhodu
namazaných skluznic saní kladně zhodnotil i Radek Havrda a i on cítil potřebu
získat skoro zadarmo skrytého efektu jednoho psa do spřežení navíc.
Start druhé etapy na 65 km od nejrychlejšího nesla jednu velkou výhodu a to
teoreticky žádné předjíždění. Trochu jsem se podivil, že už po jednom km jsme
vcelku snadno dojeli a předjeli průběžně prvního v pořadí Mikyho. Dloubal jsem
s rozvahou a nedokázal si tu dálku vůbec představit, natož jak se na to budou
tvářit psi...ale jsou tu přece odbočky KO. Byla to vlastně pro nás rozhodující
etapa zda Šediváčkův long dokončíme, protože takovou dardu jsme ještě nikdy
nejeli. Kupodivu šlapalo se nám ještě lépe než včera. Snad to bylo namazanými
saněmi, snad tvrdou životosprávou snad rychlejším povrchem stopy. To nám vyhovovalo,
tvrdší rychlejší stopa a co nejméně odporu.
Poprvé jsme se spustili i do obávaného tobogánu. No bylo to jak splachovadlo,
parádní svezeníčko, ale stoupání z tobogánu na to nikdy nezapomenu. Koryto,
hluboký sníh, boule, díry, stoupání takové, že když jsem pustil saně stahovalo
to dolů i psy. Začalo se projevovat v saních každý kilo. Hned mě to vyléčilo
a musím uznat, že ten sjezd tobogánem nestál za to. Před výjezdem na Velkou
Deštnou (1.000 m.n.m) nás pomalinku ale jistě dojížděl Miky a zároveň se pomalu
ale jistě nám začal vzdalovat.
Po 40 km se to stalo, přišla obávaná krize. Po vjezdu do druhého kola k Rampušákovi
se před očima mlhavě objevovala velká cedule KO. Kuriózně jsme právě cestou
KO jeli, ale bohužel právě opačným směrem. Psi se začali otáčet a to zrovna
ti, kterým jsem nejvíce věřil - obě formulky, leadři. Ne, nechtěl jsem konec
a věřil jsem, že se nahoře u Rampušáka proberou. I já jsem toho měl plný brejle.
Nahoře při odbočení doprava a napojení se znovu na Bungrovku jsme začali potkávat
další spřežení, která startovala po nás. Vůbec jsem jim to nezáviděl. Náš team
jako kdyby chytil druhý dech a po hřebenu Orlických hor se psi rozeběhli jako
kdyby před chvílí odstartovali. Nevěřil jsem vlastním očím, kde se to v nich
vzalo. Hned mě napadlo, že vlastně potřebovali sparingpartnerské teamy, protože
za celých 20 km před tím nikoho nepotkali.
Poslední sjezd dolů do Luisinova údolí a potom do cíle byl nádherný a já byl
na všechny psy hrdý, že jsme tu dardu zvládli jen s jedním malým zaváháním.
Při posledním sjezdu po sjezdovce byla v dálce vidět Mikyho světle uniformovaná
psí četa a to mě udělalo ještě větší radost. Velkou smůlu této etapy měl favorit
Pavel Pfeifert, který bohužel neodbočil do druhého kola a tak byl diskvalifikován.
Můj názor je, že chyba se stala na obou stranách jak na pořadatelích na nedostatečném
značení, tak na špatné orientaci Pavla.
Pro mě výsledek této etapy byl hřejivý. Být pět sekund před Mikym na délce 65
km je pro mě do této chvíle neuvěřitelná věc. Před startem poslední třetí sobotní
etapy jsem opět pokračoval v osvědčené psí životosprávě a mazání skluznic saní.
Startovka byla úplně stejná jako den před tím, jen o hodinu dříve.
Start proběhl jako přes kopírák. Mikyho jsme dojeli už dříve než po kiláku a
kupodivu stejně rychle se ztratil v dohledu za mnou. Při dlouhém stoupání na
první kopec nám velice pomohl Pavel Pfeifert, který startoval už jen v turistické
kategorii a vlastně skoro až nahoru nás vyvezl "na vlně".
Dnešní den jsem smečku nepoznával. Snad se jim ty dlouhé štreky zalíbili a pochopili
o co vlastně jde. Uprostřed prvního tobogánu přišel první pád. Jako rypadlo
nabrali polootevřené saně jen pár kilo sněhu navíc, ale bez újmy jsme pokračovali
dál. Nechutný výjezd z tobogánu nahoru dnes kupodivu nebyl až tak nechutný.
Po chvilce za Šerlichem byl za zády očekáván Miky. Nic takového se nedělo. Dokonce
jsem věřil, že nic takového ani nemůže přijít, protože psi šlapali jako právě
vyladěný stroj. Před Velkou Deštnou přišlo první překvapení. Dojeli jsme Sumce,
který startoval tuším 10 minut přede mnou. Na výkonu to nic nemění, protože
startoval v kategorii 333 km a měl z předchozích dvou etap najeto více km.
Při stoupání na Pěticestí se přede mnou objevili další teamy zvučných jmen První
byl Honza Teichman, který horlivě dloubal, ač vždy tvrdil, že se vždycky veze.
Po pár metrech Juraj Potoček a nakonec Honza Čapek. Po dlouhém sjezdu z Pětícestí
jsem za sebou neviděl už ani jednoho.
Od té doby jsme si už připadali jako kůly v plotě. Čím více se přibližoval cíl,
tím více jsem v duchu cítil že dnes na to máme a musím se přiznat, že do posledního
kopce jsem šlapal jako o život. Jako by to psi vycítili stejně a z kopce do
cíle jsme bez jediného zaváhání letěli jako ptáci. Cestou z kopce dolů jsem
se hrdostí na své psy jen rozplýval.
Nádherné přivítání v cíli byl nezapomenutelný zážitek. Věděl jsem že pokud Miky
přijede více než 4 minuty po mě splní se mi neuvěřitelný sen. Vyhrát Mistrovství
České republiky v longu v nejrychlejší kategorii open s pěti sprintovými psy.
V cíli jsem byl šťastný a netrpělivě jsem za cílovou páskou očekával plné 4
minuty. To co bylo do té doby pro mě scifi se stalo skutečností. Miky se objevil
na sjezdovce až po čtyřech a půl minutách.
Cestou z cíle na stakeouty jsem kroutil hlavou a v duchu jsem si říkal "kde
je ta zásada červených a bílých svalových vláken?...Kde je ta nutnost dlouhých
tréninků a těžké zátěže?...Je to prostě absurdní." Po vyvěšení celkových
výsledků se okamžitě před zdí vytvořil chumel. Já jen zdálky nahlížel jestli
je to pravda nebo sen. Nejvíce mě zahřála poznámka jednoho přihlížejícího "Ty
vole podívej von ho vyfouknul!"
Jsme s Pavlou hrdý na naše psy, ale co se stalo, už zítra nemusí být vůbec
pravda a zůstat u zdi bude přinejmenším rozumný.
Pavel Pfeifer to do diskuze vystihnul úplně přesně. Proběhlo zde devadesát
soukromých závodů a to je můj jeden z nich.
|