Zpráva z tisku: Tajně, na umělém sněhu, pod příkrovem bývalé
tovární haly ČKD v Praze Vysočanech, se o prvním prosincovém víkendu sešli eskymáci
, žijící na našem území ,aby se poprvé ve svém životě setkali se severskými
psy. ..
Kachna
Tak by se to mohlo jevit návštěvníkům polní megatržnice, jež
vyrostla místo zbouraných továrních budov. Jejich údiv jistě vzrostl, když spatřili,
jak se z haly řítí osmispřeží, táhnoucí divný vozík s divnou ženskou a proplétá
se vysočanským areálem. Od rušné Kolbenovy ulice je nakonec oddělila závora
vrátnice a hukot projíždějící tramvaje. Přepravní řád MHD jistě s takovými pasažéry
nepočítal. To ve skutečnosti ale jenom oslovila agentura Janu Henychovou, zda
by ji nemohla dodat smečku 8 haskounů pro natáčení reklamního spotu na jistý
produkt. Jana ovšem dobře tušila, že to nebude žádná sranda a pozvala i mě a
má milá zvířátka. Dohromady to dělalo 21 haskounů.
Začátek byl naplánován na pátek 13.00. Ve 13.15 jsme vysypali
psy z vleku na nádvoří vysočanské fabriky a šli se podívat na ten sever. Iluze
dokonalá. Ohromná zasněžená hala, v dáli krásné velké iglů. Ze sněhu se vyklubal
jemný nadrobený papír made in USA a iglů byla jen dřevěná bouda na kolečkách.
Mimochodem k máni za odvoz, ale v tom byl ten zakopaný pes (pardon). -Prosím,
spřežení na scénu, jde se zkoušet!- Bez kamery, bez komparsu. Jana se vytasila
s vypranými červenými postroji od Manmatu a já musel své oblíbené omšelé modré
zase uklidit. Psiska jsme zapřáhli do takových divných saní, naložených balíky
a kožešinami. Jaké bylo mé překvapení, když jsem v nich poznal své staré sáňky.
Už mi byla jasná i vize architekta, když si pro ně před týdnem poslal sedmitunový
náklaďák. Začínal jsem být naštvaný...
Mé chmury filmaři brzy rozehnali vynikajícím cateringem, jenž
byl schopen kontinuálně od rána do večera produkovat samé dobroty a to zdarma.
Pokud jsem nemusel zrovna držet psy, našli jste mě v bufetu.
Ale zpět k ježdění. Úkol snadný. Na začátku profrčet esíčko
mezi umělými krami, přesprintovat cca 30 m a zastavit před iglů. Slavný americký
herec Tod (nebo Ted) si statečně stoupl na sáňky. Vysvětlovat mu, kde je brzda,
nemělo smysl, protože ji rekvizitáři odmontovali, stejně jako tažné šnůry. Nic
nepochopili... Vyslali jsme ho na trať. Spřežení zastavilo až za iglů (tam už
byla zeď) a bez Toda. S takovým vehiklem bych nezatočil ani já, ale rozhodně
bych se při katapultáži na krách nepustil. (zvláštní druh křeče v rukách, však
to znáte). Tod byl ale statečný a neúnavně padal dál. Trochu pomohlo zkrátit
sledy. Je to pomalý, pronesl anglicky německý režisér. A tak se na ocelové skluznice
lepily igelitové pásky a stříkal olej. Skončilo se v 18.00. Protočili jsme asi
12 psů, protože inteligentní lídři brzo pochopili, že je to blbárna.
Druhý den se začínalo po deváté hodině. Paní, co věděla o všem
a zdánlivě i rozhodovala o všem (asi asistentka režie), se Jany otázala, zda
by neměla nějaké méně čisté postroje. Teď přišla moje chvíle a já šel pro pytel
s těmi pravými špinavými (jemně vyjádřeno) modrými postroji. Je třeba dodat,
že v tom pytli byly mokré a s pískem ještě od Hradce a procházely počátečním
stádiem hniloby (poznámka J.H.) ...Líbily se.
Za kamerou stál takovej sympaťák z Ameriky a pořád se na Janu
divně culil a nabízel jí bonbóny. Fakt to byl američan. A tak už mě ani nepřekvapili
rusové, věčně posedávající v obývákové lenošce a s mongolama se už tak nějak
počítalo. Ti rusové tomu vlastně šéfovali (asi) a mongolové byli ti eskymáci.
Eskymáci byli ale bezvadní a mě nezbylo než konstatovat, že kdejakej mongol
umí česky, anglicky a mongolsky, jenom já byl za troubu.
Takže jako včera. Tod (Ted) prosviští esíčkem, přesprintuje
planinu, zastaví před iglů, kde se na posledního psa přátelsky vrhne eskymácké
děcko, zatímco se Tod (vlastně pošťák) vítá se starým eskymákem. Nevím, jak
to dítě motivovali, ale sveřepě se vrhalo na psy, pod psy a občas i pod saně.
Chudák věřilo, že pošťák zastaví vždy na stejném místě. A protože se to točilo
zezadu, zepředu, z vrchu a já nevím jak a to vše na jednu kameru, jelo se to
snad tisíckrát. To ještě bylo umocněno mohutným papírovým vichrem, jenž vyráběly
obrovské vrtule. Psi se zbytkem inteligence už kapitulovali (lídři byli dávno
v přepraváku) a aby toho nebylo málo, vzpomněl si architekt (čech), že psi mají
být zasněžení. Marně jsme mu s Janou vysvětlovali, že pes se prostě oklepe a
sníh (papír) se na něm neudrží. -Ve smlouvě máte, že budou zasněžení-, vytasil
se s umělým sněhem ve spreji a konal. Po té, co psychicky odrovnal další dva
nadějné lídry uznal, že smlouva má malé nedostatky a odkráčel. A tak se na čelo
smečky dostali mentálně indisponovaní jedinci, jejichž vědomím nic neotřese
a jejichž místo je tak akorát před saněmi. Kupodivu se své úlohy zhostili bez
problémů a tak u toho zůstalo. Jsem na ně hrdý. Ale jejich životní role měla
teprve přijít.
Při pohledu na naše -bezpečné- káry napadlo rejžu nasnímat Tedův ztrýzněný výraz
přímo z kamery umístěné na káře. Drahý aparát nehodlal svěřit ani saním, ani
psům a tak do vozíku zapřáhnul mushery. Vědom si kvalifikačních předpokladů
pro lídra, raději jsem šel na zadáka. Chudák Tod si asi myslel, že musheři nemají
brzdy ani na káře, nebo se zakoukal do objektivu, já nevím, ale narval to přímo
do iglů. Kameře se jen zázrakem nic nestalo a tak se jelo dál. Nechápu, proč
se každý záběr musí opakovat nejmíň desetkrát.
A teď si střihnem jenom ten dojezd, oznámila po šesté hodině večerní asistentka
režie. Psi měli ujet asi pět metrů, zastavit a nechat se objímat eskimáčkem.
To měla snímat kamera zpoza iglů skrz dřevěný stojan s čerstvými rybami, které
už stačily provonět celý hangár a bylo jen otázkou času, kdy psi v tom binci
určí směr. Oba mongolové začli komunikovat v mateřštině. Jana navrhla, aby se
sáně jistily nějakým lanem. Co kdyby. Lano by bylo ale vidět a tak se použilo
ocelové lanko s třemi gumovými vodítky, maskovanými pod saněmi. -Akce!- Spřežení
se rozjelo. Aniž by saně sebou škubly, lanko se přetrhlo a spřežení pokračovalo
na kameru. Naštěstí ryb bylo dost pro všechny a tak se nestrhla rvačka. Vyplašený
amík zachraňoval drahý přístroj a požadoval ochranku. Netušil, že psům je jeho
kamera ukradená. Po třetím pokusu došly rekvizitářům ryby a rejžovi trpělivost.
-Záběr bude bez ryb a smečka se bude jistit pořádným lanem ! - tlumočila ostatním
asistentka. V deset večer byli filmaři se záběry spokojeni. Teď už zbývalo natočit
jen takovou maličkost. Spící zasněžené psy. Asistentku jsem upozornil, že mým
by musela dát jedině narkózu nebo zajistit hodinu absolutního klidu. Obojí byl
zřejmě problém a tak jsem zamířil relaxovat do bufetu. To ale byla příležitost
pro Janiny nadané holčičky (takhle něžně jim před ostatníma říkala). Když utichl
rachot automatu na kávu (mimochodem vynikající), rozhostilo se podezřelé ticho.
Oni to snad zabalili ?! Vrátil jsem se a udiveně zíral na ochotně spící haskouny.
Ani jim nevadilo, že na ně čumí nejmíň dvacet lidí a sypou na ně ten papírovej
nesmysl. Zasyčel stlačený vzduch, psi udiveně vyskočili a oklepali se. Já bych
to lépe nezahrál. Bylo 23.00 a my mohli jít konečně spát.
V neděli ráno přivezli nádherné štěně haskouna- Maxe - někde od Trutnova a celý
den se měly točit scénky s tlupou eskymáků v iglů. Bylo mi jasné, že moji zdivočelí
požírači ryb si ve statických záběrech ani neškrtnou. Zamířil jsem proto do
bufetu a piloval taktiku, jak ochutnat od každého chodu něco a přitom se nepřežrat.
Já vím, je to asi nepřípustná reklama, ale JVT catering byl prostě BOŽSKÝ.
Ještě jednou jsem se vrátil na plac, abych Janu vzkřísil pořádnou
porcí grogu, slazeného griotkou (její recept). Libá vůně okamžitě naplnila útulné
iglů. Cítil jsem, jak mi žádostivé pohledy rvou hrnek z ruky a eskymáci se začli
potit. Štáb ale zřejmě nevěděl, že polárník musí být hlavně v pohodě a tak jsem
raději odešel a grog vypil sám. Člověk z agentury, zodpovědný za naše činy,
pak všem trpělivě vysvětloval, že jde jen o jakýsi druh aromatického čaje.
V devět večer mě Jana vyrušila u vynikajících jatýrek s papričkami,
že psi mají už konečně padla. Byl jsem zklamán. Bufet ještě nezavíral. Ale Jana
se už zřejmě těšila domů. Nezbývalo, než ten cirkus zabalit, zinkasovat peníze
za zničené sáňky a herecké výkony a vyrazit- směr Hollywood!
Autor: Jiří Sochor
Foto: Thomas Ackermann
|