PUBLIKOVÁNO
1.10. 2004 VE VEČERNÍKU PRAHA
Autor: Marcela Žáčková
Fotografie: Anna Toncarová
„Tady se točí autobusy, zkuste to radši za mnou,“ zhodnotil náš marný
pokus zaparkovat řidič dodávky. Neformálně nás tak přivítal Petr Toncar, který
se svou paní Aničkou organizuje závody se psy. Závody, při nichž běžci, případně
jezdci na koloběžkách uhánějí směr cíl připoutáni ke svému čtyřnohému miláčkovi.
Do Maxiček u Děčína se v zářijový podvečer sjelo třicet závodníků a více než
padesát psů. Pod rouškou tmy se rýsovala prostorná auta, ve kterých mohou se svými páníčky
nocovat i psi. „Připrav se, že bude dost slyšet štěkot,“ upozorňovala mě kamarádka
Jiřka. Díky jejímu pozvání se přede mnou otevíral víkend nepoznaných zážitků.
Pes by mě při běhu zdržoval, tvrdila jsem dosud. Již brzičko jsem si měla tento
názor poopravit. Uši jsem však v páteční noci šponovala marně. Neozvalo se ani
štěknutí. Psi, na rozdíl ode mne, dobře věděli, co je čeká.A nechtěli se zřejmě
rozptylovat. Těšila jsem se na toho „svého“ spoluběžce Jerryho, kterého mi Jiřka
pro akci propůjčila. Bude mě brzdit, nebo mě strhne?
Běh
šesti nohou
„Fakt se ničeho neboj, Jerry tě povede,“ uklidňovala mě kamarádka. To už měla
při sobotním ránu vyvenčenou svou Barušku, tatínkova Fleka i „mého“ Jerryho.
Ani jsem nestíhala sledovat, kdy je vlastně krmí, strojí do popruhů... „Buřta
mu dej až po běhu,“ usměrňovala mé kuplířské záměry. Jak směšné, říkám si zpětně,
snažit se získat si krásné, hrdé zvíře kusem žvance. A Jerry, hasky bílý jako
lední medvěd, se uplatit nedal. Hleděl si role spoluběžce s velkorysou samozřejmostí
lorda. Před ranním exhibičním startem ale skákal nedočkavostí nad zem jak gumový
míček. Vždyť co to také je, dva a půl kilometru, dodávala jsem si smělosti i
já. Jenže se sprintem příliš nekamarádím. Zato Jerry se při mém premiérovém
dopoledním běhu předvedl jako moudrý přítel. Jako by odhadl moje možnosti. Běžel
rovnoměrně celou trasu. Z osmnácti žen jsme s Jerrym zaběhli v první polovině
soupeřek, jen dvě místa za ostřílenou Jiřkou s její Baruškou.
Lásku
ani za buřta
Podruhé se startovalo pod hvězdami. Měsíc jako by se pro tu podívanou zahákl
v kopci na druhém břehu. Neónová světla Děčína plápolala na hladině Labe.
„Když by ti nechtěl běžet, stačí křiknout: Jerry běžíme! Jerry hop!“ připomínala
mi pro jistotu Jiřka. „A před cílem volej „Jerry domů! To se ti rozběhne jak
o závod.“ To přece zvládnu, utvrzovala jsem se mlčky.
Běželo se mi mnohem lépe než dopoledne. Nejvíc mě rušila rozvázaná tkanička
adidasky. Jen o ni nezakopnout, modlila jsem se v běhu. Podařilo se. Jerry na
mé radostné projevy v cíli nereagoval. Zajímala ho voda ve vaničce a kolemjdoucí
psí krasavice. Po buřtu se sice vrhl, ale zvláštní vřelostí ke mně nadále neoplýval.
Jo lásku ani zlatem nevykoupíš, natož buřtem.
„To je tvoje práce,“ bránila jsem se uznání od Jiřky. I večer jsme se s Jerrym
drželi v lepší polovině startujících. „Ty se staráš, že je tak krásný a běžec
profík k tomu. Venčíš, krmíš..“ To už mi začínalo být jasné, kolik práce se
za sportem se psem skrývá.
Při probuzení mě znepokojovala myšlenka, jak jen zvládnu závod na pět kilometrů
a tři sta metrů. Jerry jako by mé obavy tušil. Pár minut před startem mě tahal
opačným směrem. Nastalo nervy dráždící přetahování. Konečně jsme si našli místečko
v hromadném startu. Hlavou mi přebíhaly Jiřčiny příkazy. Modrá značka - rovně,
žlutá - nebezpečí, červená - zabočení. Po startu Jerryho držet nakrátko, aby
se nezamotal s jiným psem. Ho – vpravo, dží vlevo… Nervozita mnou třásla jak
s osikou, ale vzdát jsem to nechtěla. „Jerry běžíme!“
Rozvázaná
pověra
Nezamotali jsme se. Jen se mi hned po startu rozepnula podprsenka, takže mi
ramínka splývala zpod rukávů. Já jsem vlála silou vůle za Jerrym. Kdepak by
mě pes zdržoval! Povely dží a ho jsem sípala spíš pro sebe. Jerry se rozběhl
po trase bezpečně jako po stopě. Od louží jsem ho neodradila žádným povelem,
proběhl každou. Jen jedenkrát se zdálo, že rezignuje. Právě jsem si představovala,
jak by mi jako na zavolanou padla pomalá chůze, posezení… Ale to by mi v cíli
bylo hůř než na startu.“ Miláčku pojď, ještě tenhle kousek,“ zaprosila jsem
bezděčně. Rozběhli jsme snad do pátého kopečku. Kéž už je to ten cílový. „Jerry
domů!“
„Tak jak?“ zpovídal mě krátce po doběhu tatínek Jiřky.
„Krize od začátku do konce,“ vyrazila jsem ze sebe ve výdechu. Holt bez přípravy
zázraky čekat nemůžu. Samotným zázrakem, bez mého přičinění, byl celý ten víkend
ve společnosti milovníků psů, s počasím jak na objednávku. Padla i představa
neřešitelnosti psích exkrementů. Sešlo se tu více než padesát psů a jedinkrát
jsem do jediného jejich odpadku nešlápla. Tak je to. Jaký pán, takový pes. Je
mezi nimi přátelství. A přátele dělá pořádek. Jen pro pořádek: S Jerrym jsme
z osmnácti účastnic skončili devátí.
Manželé
Toncarovi
Petra a Aničku inspiroval ke cani-crossu v Maxičkách Eurocanicross ve francouzském
Lyonu v roce 1999. „Úplně na začátku se mi líbila kombinace zvířete a sportu,“
říká Anička. „Postupně jsem si našla spoustu kamarádů podobného ražení, i manžela.
A jako pořadatelům nám to dává dobrý pocit z dobře odvedené práce.“ Každý z
účastníků akce si odvezl diplom, bylinkové čaje děčínského kraje a psí vitaminové
tyčinky pro spoluběžce. I to dá práci zorganizovat. Pro Toncarovy je to práce
s radostí, stejně jako pro závodníky účast. První tři se často na stupínky vítězů
vyhoupli i se svými čtyřnohými přáteli. To mě dojalo. A taky to, že mnohdy běh
se psem změnil jejich život. „To je majitel známé firmy. Ještě předloni sotva
chodil, jak byl tlustý,“ líčila mi cestu bronzového finalisty Jiřka. V celkovém
hodnocení se mezi zástupem mužů na druhém místě umístila drobná plavovláska
Soňa. Je už šampiónkou cani-crossu v Evropě, zatímco u nás se tato disciplina
teprve rozvíjí. Zásluhou takových nadšenců, jakými jsou manželé Toncarovi. Sami
se účastní mezinárodních závodů a jedinečné zážitky u nás umožňují i druhým.
Takže teď už i já vím, že běžet se psem je krásné. A pořadatelé Toncarovi? Právě
se chystají na další akci. |