..když napadne první sníh a zkrátí se sluneční paprsky, kouknu na nalepený ústřižek, odkud se na mě koukají z poslední fotografie muži Scottovy expedice na Jižní pól...

...když kouknu z okna a najdu před oknem opuštěné sáně, v duchu znovu čtu úryvek z Londonovy povídky, kdy se starý pes dožaduje připnutí k saním, aby po několika mílích vydechl naposledy uprostřed práce, pro kterou žil...
...a když si doma stavím vodu na čaj, uvědomuji si, jakou mělo rozdělání ohně velkou cenu, jak se poslední naděje zapálila stejně s ním a někdy i stejně tak rychle zhasla..
.. a tak se vydávám i v zimě se svým psem do blízkých hor, máme radost ze života, z toho že se hýbou prsty i když kolikrát tuhnou chladem...

Sedl jsem na vlak a vystoupil v Kunčicích pod Ondřejníkem a jal se vystupovat krásným údolím , stromy byly mrazem krásně obalené, no nádherně zářily mnoha brilianty, slunce které se vyhupovalo zpoza obzoru mělo na svědomí krásné barvy. Ze sněhově bílé se chvílemi stávala difrakcí světla krásně modravá a výše zase zbarvila vše dooranžova. Jakoby na zemi ležely barvy duhy..
Byla radost to vše polykat..vlastně jsem pusu nezavřel , :o)
Nahoře jsem konec konců měl vidět daleko víc. Závody saňovejch psů... vidět psy v zápřahu, psy, které to k smrti baví, svítí jim nadšením oči, prach sněhu se víří za nimi, uaaauuuu, no zkrátka se ve mně probudila jack-londonovská dušička, která tam vždycky má své místo, jen se vždy ukáže v zimním období a přes léto usíná :o)))
Já si tam za těmi sáněmi představil ty chlapy s namrzlými vousy a vlasy (mimochodem tuto neděli jsem byl pyšně téměř jeden z nich.. rozpuštěné vlasy, když nabraly páru vydechovanou z úst, nádherně zmrzly, no jen škoda , že jsem se doma holil, hihi)
Ale tihle dnešní chlapíci i ženy mají taky v očích dálky sněhově bílé, úctu před přírodou, a víru v sebe, ve své psí parťáky..
mno,, zkrátím to ( je tu zima :o), domů jsme dorazili, a mám pocit, že jsme se po ránu chvíli belhali, jako mrzáci, než jsme to ranní procházkou rozchodili...

ale ta nádhera těch cest, s vyježděnými stopami saní, a dýchání psů a blemcání jejich jazyků...
no kráááása
uááá
zkrátka se to mě a mému psu líbilo. Nebyl jsem až nahoře, nechtěl jsem tam se svým psem rušit, ani by mě tam vlastně nepustili :o)
Zůstal jsem v jedné zatáčce, a viděl pár sprežení, tým dychtivých a šťastných psů, vratké sáně :o)
no určitě bych ze sebe ještě vysypal hodně zážitků a pocitů, ale vy sami víte o čem bych mluvil, nosil bych dříví do lesa...
Radost z pohybu, ze života a dobře odjeté trasy.... to je paráda
díky

Jarda Drlík
Havířov
…
Jarda se o závodech dozvěděl jen tak náhodou ze zmínky v koňské konferenci, jinak má vlastní stránky - stránky Jardy Drlíka