Jeseníky jsou pro nás nejbližší hory, takže zde máme za ta léta, co je navštěvujeme, něco nachozeno i naježděno se psím spřežením. Myšlenka uspořádat zde závody či dog trekking (orientační pochod, při kterém se účastník pohybuje po určené trase dle itineráře a mapy se psem na vodítku či postroji, vybaven povinnou výbavou na přežití) ve mně hlodala jako červík již několik let. Trasy, nádherná krajina s fantastickými výhledy, o které jsem se chtěl s někým podělit se přímo nabízela. Když jsme našli chatu U Pelikána v Koutech nad Desnou, která měla dostatečné zázemí i přilehlé prostory, myslel jsem, že máme vyhráno. Představa dog trekkingu v Hrubém Jeseníku, jako akce pro ty bláznivé lidičky, co se rádi toulají s pejsky v přírodě, se začínala rýsovat.

Ovšem v momentě když se řekne ,,hromadná akce‘‘, objeví se balíček byrokratických žádostí a povolení, které vám za jedno svými podmínkami značně zasáhnou do propozic i charakteru závodu a za druhé zaberou dva měsíce času, které pak chybí k mediální propagaci akce.

Nicméně ve čtvrtek 11. září odpoledne se do Koutů nad Desnou začala sjíždět zajímavá společnost lidí, charakteristická velkým batohem na zádech a pejskem na vodítku. Směřovali sem auty, vlakem, autobusem i pěšmo snad ze všech stran republiky, aby kolem chaty utvořili malé stanové městečko.

Jen nerad jsem ve 22:00 přerušoval živou zábavu i zvučnou kapelu. Musel jsem však všechny přivítat, seznámit s trasou, připomenout povinnou i doporučenou výbavu. Pak už jsem tu sešlost nechal volné zábavě, která končila někdy nad ránem. Mohli jsme si to dovolit, vždyť se zítra šlape ,,pouze‘‘ 25 km a start bude až v 10:00.

Slovo pouze v uvozovkách je zcela na místě. Vždyť v těch 25 km museli vystoupat z 606 m. n. až na nejvyšší horu Jeseníků – Praděd 1491 m. n. a zase spustit dolů do údolí. Přitom trať vedla takovým fantastickým místem jako je Divoký důl, za který mi někteří vyčítali, že si je pletu s kamzíky. Ale vynechat toto místečko – rokli plnou potůčků, vodopádů, padlých stromů – bohatýrů i všelijakého lezeníčka, by byl přímo hřích.

Po přímo saharském létě mnozí deštivé období v uplynulých dnech přivítali. My však byli na startu vděčni za vykukující sluníčko – rýsoval se pěkný den. V minutových intervalech na trať vyrážely odhodlané dvojice – páníček a pes. Mohli jsme sledovat malé defilé plemen; německý ovčák se střídal s velkým kníračem, husky s dobrmanem, aljašský malamut s chrty, celkem 14 plemen psů, včetně kouzelných voříšků. Také přístup k vybavení byl různý, od klasických turistů s baťůžky až k vymakaným borcům s vestičkami a řemením, za které by se nemusel stydět ani Rambo. Ovšem všechny nás převezl František Grygar (kterému se už neřekne jinak než kolečkář) se svým přívesným dvoukolovým vozíčkem upevněným na bedrech.

Naše kontrolní a občerstvovací stanice na Červenohorském sedle nám překvapivě brzy začala hlásit blížící se do cíle. Přesně tři hodiny stačily na těch 25 km Frantovi kolečkářovi. Všechna čest, však taky strejda Pelikán bývalý hajný, co tu chodí celý život, nevěřícně kroutil hlavou. Každou chvíli jsme potleskem vítali návrat další dvojice. Uvnitř chaty na ně čekal horký čaj, grog či něco k snědku, mnozí si šli užívat teplé sprchy.

Druhý večer byl daleko komornější než první. Snad to bylo únavou, snad respektem před zítřejšími 42 km. Také start v 6:00 ráno, ač má své kouzlo, způsobil, že se většina odebrala brzy na kutě. Převážná část hovorů se tentokrát točila kolem dojmů z Divokého dolu a byla poznamenána mírným zármutkem z Pradědu schovaného v oblacích.

Do sobotního rána nás vítal déšť bubnující na plechovou střechu chaty. Byl to takový ten mírný, vytrvalý, co se mu říká zahradnický – bohužel však pro Jeseníky téměř typický. Nevím, jestli ten nahoře nám chtěl připomenout, že je třináctého nebo si spíš chtěl prověřit jak jsme připraveni na mokrou variantu dog trekkingu. Svorně jsme se shodli, že to bylo to druhé a pro mnohé zůstane tato zkušenost jako velká škola pro budoucí vybavení.

Déšť a poraněné tlapky nám zúžili o třetinu startovní pole. Postavičky zakuklené do lidských i psích pláštěnek postupně mizely v mlze, dešti a já s nimi soucítil.

Díky kontrolám jsme měli slušný přehled, kde se nám kdo pohybuje v terénu. Byl jsem vděčný každému, kdo byl schopen zhodnotit své síly a buď neodstartoval a nebo využil možnosti si trať zkrátit. Neustávající déšť a mlha by nám určitě zkomplikovali případnou záchranou akci někde na hřebenech.

V době, kdy jsem se dozvěděl, že nejsme kvůli zastavené lanovce schopni včas dostat důležitou kontrolu na Šerák, pokračovalo v soutěži patnáct největších ,,drsňáků‘‘. Mobilem se mi s většinou podařilo navázat spojení, informovat je a já blahořečil spojovací technice. Přesto mi jako hlavnímu pořadateli nebylo dvakrát dobře u srdce, zvlášť když jsem s blížícím soumrakem neměl zprávy o dvou posledních účastnících.

V základním táboře však šuměla pohodová atmosféra, mnozí se svými promáčenými pejsky bivakovali přímo na podlaze v jídelni ve spacácích. Živě sledovali moje zprávy z trati a každý další příchozí byl malý hrdina a zdroj vítaných dojmů. Kámen mi spadl ze srdce, když se nám podařilo zjistit, že naši dva ztracení v pořádku dorazili do chaty na Šeráku a mají na to, aby trasu dokončili.

Ačkoliv se s námi pár dog trekkařů v podvečer rozloučilo, zůstalo nás dost na to, abychom srazili stoly a zaplnili jídelnu. Naši dva ztracenci Láďa s Luckou byli lehce vyčerpaní, přivítání nadšeným aplausem a stali se po zbytek večera terčem vtipných narážek. Slavnostní vyhlášení v duchu neplánované show se nám lehce protáhlo, ale myslím, že to nikomu nevadilo. Při tónech kytary v rukou paní veterinářové, jsem se rozhlížel kolem sebe a měl jsem radost: lidé z celé republiky, kteří se ještě před pár dny neznali, se vesele bavili, navázali tu nové známosti, získali nové přezdívky a domů si odváží spoustu dojmů a zážitků.

Mimo dojmů si odváží též hodnotné ceny a dárky od sponzorů. Bez nich by to snad ani nešlo. Za všechny musím jmenovat firmu Candy Pardubice, AB Sport, Samohýl a spol, Man Mat, Aquamid Hustopeče, Falco a OÚ v Koutech nad Desnou. Velký dík patří samozřejmě partě pořadatelů, kterým to myslím slušně klapalo, ač to byla jejich premiéra.

Plucárek (placačka) od keramika Vichty bude všem při každém doušku připomínat, že se pohybovali na ,,STEZCE VLKA‘‘. Pevný stisk ruky a díky za vše, nám pořadatelům byli zadostiučiněním za měsíce práce. Pochopili jsme, že to za to stálo a také nám začalo být jasné, že jsme se nesešli naposled. Příště kdy a kde??…. Witko Sapa Ha to ví!

Vladimír Páral

Musher‘s club long hairy tail (on caps)