4.12.2001
Sněhová sezóna začala!!!
Díky mým zkušenostem, kdy mne minulý týden na hřebenech jizerek málem lyžaři ubyly svými holemi, přešla jsem do ilegality a začala trénovat v lesích na Harcovském hřebeni,

který se táhne mezi Libereckým údolím a údolím vedoucím z Jablonce na Janov a Bedřichov. Lesákům tu nevadím, lidi sem nechodí a obávám se jen momentu až běžkaři zaberou moje projeté cesty a prohlásí je za lyžařské stopy.
Při poledním tréninku jsem zkoušela na leadrovské pozici dva různé psy. Růženka- spolehlivá a poslušná, ale trochu v letech se mi zdála že ostatní brzdí a tak jsem ji vyměnila za Aimy- rapla bez kontroly, která na příkazy moc nedbá a druhá vůdčí psice Heidi, o které nemám pochyb, to musí zvládat sama.
Provedla jsem výměnu a v momentě, kdy jsem si nandávala rukavice najednou
sáně udělaly fuik..a byly v čudu. Na mé volání se ještě psí hlavičky za mnou otočily- jakoby na rozloučenou a zmizely mi za první zatáčkou směrem k Jablonci. Na můj hysterický křik nikdo nereagoval, nikdo se nevracel..

Ilustrační foto...

Vydala jsem se sáně pronásledovat. Po sněhu se dala stopa saní vyčíst a tak to šlo celkem dobře. Začínala prudká klesání a sněhu ubývalo a pak přišly první baráky v Rýnovicích za kterými se tyčí sídlště. Pracující lidi na zahradě mi odpovídaly na můj dotaz- jo, běželi tudy ale asi tak před deseti minutami. Pak stopy skončily.
Úvaha- jeli rovně- mne zavedla k pátrání až k hlavní silnici na Liberec a úvaha o možnosti dosažení prosečského hřebene. V ten moment jsem byla asi 15 km od domu, od auta, od peněz a hlavně od nabíječky mého telefonu, který hlásil stav baterií- vybito, krátce před skončením funkce.

Ilustrační foto...

V ten moment jsem lapila ubohého chlapce na rozhrkaném fichtlu, protože na rozdíl od ostatních aut nemněl šanci zabránit tomu abych ho zastavila. Snažil se mi vzdorovat, a používal argumenty jako že nemá papíry, nebo že nemá dost benzínu, a nebo že má špatný vejfuk- nakonec se mi ho podařilo zmermomocnit. Do kopce jsem musela vedle něj utíkat, protože by nás oba mašinka neuvezla, z kopce po ledu jsme oba vyvažovali nohama, z kopce to jako správný frajer kulil jak o život. Pro spolujezce jedna stupačka chyběla a tak jsem nohou spočinula na řvoucím výfuku. To, že si tu ještě rozbiju kokos na hloupý motorce, mi nepřidávala příliš na optimismu.

Ozvalo se vyzvánění mého umírajícího mobilu. Ani jsem ho nezvedala, protože vidina konverzace s někým, kdo si zrovna teď chce jen pokecat mne příliš nenadchla, číslo bylo nějaké cizí a vzápětí se stejně ozvalo umírající zachroptění, které patřilo telefonu. Mé zoufalé vyptávání se lidí, kteří hned po vyslovení mé otázky si stejně mysleli, že jsem pravděpodobně utekla ze cvokárny nepřinášelo výsledek. Kdo by taky na kraji města hledal osum psů se saněmi???
V naprostém zoufalství mne napadlo- vždyť psi mají telefon i adresu na obojcích, možná že ten zavržený telefon byl záchranou. Co dělat, když telefon je vybitý? Vzpomněla jsem si na jednu odbornou diskuzi v hospodě na téma mobilních telefonů a pustila jsem se do jejího uskutečnění. Vyjmout baterii, zahřát a dát zpět a telefon by se mněl na chvíli oživit- skutečně, fuguje to!!! Vylovila jsem poslední ztracené volání, napsala číslo do sněhu, ubohé dítě jsem ještě okradla o jeho mobilní telefon, zaplať pánbůh, že ho má dnes již každý (i má sedmiletá neteř- slibuji, že už to nikdy nebudu kritizovat, opravdu). Na druhé straně se ozvalo- máme vaše psy, jsou ve
Starém Harcově, co je otočka autobusu, tak pak na další zastávce jsou uvázaný u sloupu.. Sláva. Sláva.Sláva.

Ilustrační foto...

Další cesta na rozhrkaném fichtlu zmrzlými serpentýnami na Liberec. Zima byla, že člověk musel obličej šklebit do různých grimas aby mu nezamrzl. Sněhu ubývalo, už tu ani žádný nebyl- holá silnice, psi pořád nikde. Aut přibývalo, autobus, lidi vracející se ze zaměstnání, děti jdoucí ze školy- okraj města a.... mí psi uvázaný na autobusové zastávce a za nimi celkem zachovalé sáně.

A to je i konec mého dramatického vyprávění. Vše dobře dopadlo, holky se prostě jely projet do Liberce. Po té silnici bez asfaltu mohly ujet asi tak 7km a lesem asi 3km. Sáně jely naštěstí pořád po skluznici takže jsou ještě funkční, ale musím dodat novou skluznici, protože tam žádná nezbyla- asi z 1cm.

Večír jsem mněla ještě asi dva telefonáty, protože když já hledala psi, tak pro změnu Horská služba, na popud mého zachránce, hledala mne. Všichni jsme se našli a ponaučení je takové, nevěř kotvě , když není dost sněhu a zem pod ním zmrzlá.

Pro Liberečáky- psi byly lapeni asi 1km od kolejí- autobusová zastávka u bývalé mateřské školky.