Na 20. - 23. 2. 2003 se do Vrchlabí sjelo 21 spřežení a stejný počet lyžařů k účasti na 14. ročníku tradiční Ledové Jízdy memoriálu Dr. Václava Vojtěcha. Ředitel závodu Slávek Krakonoš Pulpán sliboval vynikající sněhové podmínky a já už doma nemohl vydržet, konečně si letos zazávodit, a tak jsem se vydal na místo činu.

To vše již však bylo minulostí a ledovka psala další, již 14, zápis do své historie.

Ve čtvrtek po příjezdu a prezentaci proběhl kratičký musher meeting, kde traťový komisař Honza Chlum vysvětlil, kudy se pojede a jakým způsobem je značena trať nočního prologu a proběhlo losování startovních čísel. Ve 20:00 vyrazilo první spřežení na start. Účast lyžaře byla dobrovolná. Lyžař mohl případně startovat s musherem na saních nebo klasicky na lyžích následovat spřežení. Povinná byla účast všech psů, kteří budou závodit následující dny. To mě trochu mrzelo, protože mi můj musher (Miky Mikolášek) navrhl, abych jel noční etapu já, ale v momentě kdy bylo nutno zapřáhnout všech 10 psů jsme od záměru upustili, protože jeho psy ani neznám, a tak jsme neriskovali případné komplikace. Noční etapa proběhla poměrně rychle a byla krásnou podívanou, protože trať byla z velké části vidět z prostoru cíle a byla označena hořícími pochodněmi, takže se dalo nádherně orientovat, kdy dojíždí další spřežení.

V pátek proběhla první etapa s hromadným startem na letišti a cílem (již méně hromadným :-) na Tetřevích boudách. Ráno proběhl musher meeting, na kterém Honza Chlum opět popsal trať, ovšem tentokrát šlo o popis, který bych přirovnal spíše výčtu všech ubytovacích zařízení a turistických chat v Krkonoších (chvíli jsem myslel, že i v Tatrách) a až poté závodníci obdrželi mapu, na které vyznačená trať stejně neodpovídala avizovanému popisu, a tak nezbylo, než si nechat některá Honzova tajemství vysvětlit domácími mushery.

Vše bylo přichystáno jak náleží: na letišti byly rolbou upravené tratě pro hromadný start. U každé "startovací dráhy" byla zatlučena železná tyč pro ukotvení saní před startem a pořadatel nešetřil prostředky a nechal rolbou upravit trať od startu až na trvale udržované lyžařské tratě. Byl jsem na to velice zvědav, protože jsem hromadné starty zažil pouze na canicrossových závodech, ale tady šlo o zcela "jiné kafe". 190 psů v 21 spřeženích v 10:00 "narolovalo" po koberci přes silnici na letištní plochu a jejich stále sílící ohlušující štěkot náhle ukončil výstřel startéra. Psi ztichli, vše se dalo do pohybu a ledová jízda 2003 začala. Na konci letištní plochy se vše sjíždělo na jeden můstek. Zde nedocházelo téměř k žádným kolizím, protože nás čekalo ještě dalších 50-60 km, a tak fungovala musherská ohleduplnost. Někteří musheři dokonce zastavili a dali přednost soupeři. Pak se již pouze po jedné trati (6m široké) začalo stoupat úvodní 16km stoupání. Hned po startu se na čele utvořila tříčlenná skupinka ve složení Jirka Vondrák, Juraj Vavruš a Pavol Gonda (oba SK) a ta se oddělila od zbytku startovního pole, které se s přibývajícími kilometry také roztrhalo jako korálky. Náš tým (Mikolášek, Seidl) se po pár kilometrech usadil na 4. místě a v poklidu jsme jeli po trati. Asi po 3 hodinách jízdy jsme ve sněhu viděli stopy pouze jedněch saní s jedním lyžařem. A tak jsme začali kalkulovat, zda to jediné spřežení je místní Jirka Vondrák a my jsme se posunuli na druhé místo, nebo zda jsme udělali stejnou chybu jako některý ze slovenských musherů a jedeme mimo trať. Po chvíli se objevily značky ukazující směrem k Tetřevím boudám, a tak bylo jasné, že slováci mají "navigační potíže" a my jedeme na druhém místě. Asi po půlhodince se za námi objevilo spřežení sourozenců Gondových (tito jsou ze slovenska a jsou to dva kluci - tedy nezaměňovat s těmi z TV NOVA) a za dalších asi 5 minut nás předjěli i chalani z posádky Juraje Vavruše. To už nám chybělo jen pár minut do cíle, a tak jsme první etapu dokončili na 4. místě. Celková délka první etapy je odhadována na 50 - 60 km. Bohužel nebyla přesně změřena, a tak ti více unavení tvrdili 60km a ti méně unavení na 55km. Obtížnost spočívala zejména v těžkém profilu, který připomínal lékařský záznam EKG. Já jsem v první moment předpokládal trať taky blízkou 60 km, ale s odstupem času, v teple domova a hlavně s plným žaludkem se přikláním ke kratší vzdálenosti.

Postavili jsme stan, nakrmili psy a šli se sušit do hospody, ve které nás pořadatelé provokovali večeří. Pro nezasvěcené: v pravidlech ledové jízdy je, že jídlo smí závodníci konzumovat pouze vlastní, které si dovezli v saních na bivak a to navíc pouze mimo chatu, u které se bivakuje a koupit si smí pouze nápoje (od roku 2002 se smí koupit i nealko). To už dojížděli i poslení spřežení a nádherný slunečný den se nám odměnil krvavým koláčem zapadajícího slunce na půl rozříznutým inverzní oblačností.

Večer proběhla "kulturně-společenská" část akce při muzice provozované samotnými závodníky a sklenicích povolených nápojů :-))). Ve 20:00 hodin proběhl musher meeting s vysvětlením trasy sobotní etapy. Myslím, že to bylo už v době, kdy nikdo z musherů nepoužíval mapu, ale sobotní trať využívala tratě z předchozí etapy, a tak tentokrát skutečně stačil slovní popis. Jak se později na trati ukázalo, jediná odchylka od páteční trasy byla zajištěna hlídkou, která soutěžící správně směrovala k cíli.

V sobotu panovalo v Krkonoších opět nádherné slunečné počasí. Trať byla všem známa, a tak se již tolik nebloudilo. Délka 2. etapy byla přibližně 35 km (je to můj subjektivní odhad). Vítězem se stal opět jirka Vondrák s Jardou Slukou, tentokrát již těsně následovaný oběma slovenskými týmy. O to více se míchalo kartama v boji o čtvrtou příčku (tzv. soutěž amatérů), kde v 7:10 minutách dojelo 6 spřežení. A tak před poslední etapou mohli na 4. místo pomýšlet všichni mezi 4. - 9. průběžnou pozicí. My jsme sice ještě 4. pozici uhájili, ale za námi již byli podbrenďáci Honzy Teichmanna / Lang, kteří jedou neustále stejnou rychlostí a delší trať v závěrečné etapě jim dávala větší šanci na nás nějakou tu minutu "udělat". Dále se na nás začaly tlačit týmy Jerie / Diblík a Havrda / Puschmannová, kteří nás v sobotní etapě porazili, ale měli o něco větší ztrátu z pátku.

Nedělní závěrečná etapa vedla přesně v protisměru páteční hromadné etapy s cílem na vrchlabském letišti. Všichni (zejména lyžaři) jsme se obávali série tří stoupání uprostřed trati. Do cíle se sice posledních 15 km převážně klesalo, ale i tak dojížděla většina lyžařů velmi unavena. Osobně jsem ještě asi 1 hodinu po dojezdu do cíle nefungoval dle mých představ a pouze jsem poposedával na saních a v autě. Tímto se omlouvám Mikymu, že jsem mu nepomohl vybalit saně ani se postarat o psy :-). Nebyl jsem však sám, kdo tak dopadl, vedle se v podobném stavu nacházeli i další lyžaři (a to i velmi kvalitní !!!). Etapu vyhrála slovenská posádka Vavruš / Benda před již jistým vítězem Jirkou Vondrákem / Jarda Sluka a třetími bratry Gondovými (SK), kteří zlomili lyže a téměř polovinu tratě museli jet oba na saních.

Celkově letošní ledovka proběhla na skvěle upravených tratích, které však byly nesmírně náročné výškovým profilem. Po celou dobu panovalo slunečné počasí. Problémy, které jsem zachytil, souvisely jen se značením trati první den, ale taková ledovka už prostě je, že se o sebe musí každý postarat. Další diskuse byly ohledně minimálního počtu zapřažených psů. Souhlasím s názorem, že stále delší a náročnější etapy si vyžadují, aby se startovalo s většími týmy, ale myslím, že na příště by spřežení 8 psů mohlo dojíždět například se 7mi psy a nenutil bych mushery dojíždět za každou cenu s 8 psy v týmu...

Děkuji všem obětavým pořadatelům za vynikající závod a těším se na příští 15. ročník.

Celkové výsledky.