Na internetu už měsíc visí mapa trati s popisky a fotografiemi jednotlivých úseků. Beru oba leadery k počítači a ukazuju jim, co je čeká. Vikinka ale jeví větší zájem o ledničku a Kim jeví větší zájem o Vikinku (hárá!). Virtuální mushing psy zjevně nezaujal.

Ten víkend nezačal nejlíp. V pátek ráno jsem se probudila posetá skvrnami velikosti mexického dolaru. Paní doktorka tomu dala nějaký nesrozumitelný latinský název, ujistila mě, že nezemřu a že nejsem infekční. Vyzbrojila mě tekutým pudrem a nějakou mastičkou, pak optimisticky dodala, že když nepomůže jedno, druhé zabere určitě a pokud ani to ne, mám se přijít za 14 dní ukázat.

Podléhám všeobecnému nátlaku, řekli jste si o to! Tak vám teda napíšu jak to vypadá na trati, když spřežení vyvíjí závratnou průměrnou rychlost 5 km/hod. (Chápu, že to nikdo neznáte, rychleji běží i moje 90-ti letá teta cestou z ortopedie.)
Je čtvrtek ráno, u nás po sněhu ani památky, odjíždím do práce s tím, že si večer na internetu přečtu obvyklou letošní větu: závod se pro nedostatek sněhu ruší. V devět hodin nastává radikální změna, sněhová vánice, není vidět na krok a sněhu valem přibývá. Že by nahoře vyslyšeli modlitby starého neznaboha? Ve čtyři odpoledne se snažím prokopat závějí k domovu, v sedm se stále ještě prokopávám a začínám tu hnusnou bílou věc nenávidět....

Jó, počasí si s námi letos zahrává, kdo by čekal v březnu na Hané sníh, ale do poslední chvíle se rozhodovalo jestli saně nebo káry. Nakonec padlo rozhodnutí káry, ale nejlepší by bylo asi vozidla přepřahat, kousek saně, kousek na káře.

Pánové, neradujte se, tohle není reportáž z místních vykřičených domů, ani jsem se nerozhodla přivydělávat si na výživu svých pejsků nejstarším řemeslem (to by ty ubohý zvířata umřely hlady). Tenhle titulek mě napadl v zoufalství asi na sedmdesátém kilometru, jak všichni tušíte, jde o dogtreking.
Určitě budete číst jiné články oslavující vítěze, plné úžasných výkonů, čísel a časů, já osobně považuji někoho, kdo uběhne 85 km za cca 10 hodin za nebezpečného šílence (děcka, klobouk dolů, o mě se pokouší infarkt, když dobíhám 50 m na autobus!), proto vám chci podat svědectví z druhé strany startovního pole, protože těch, co bojovali především sami se sebou nás bylo víc.