Smůla se lepí na paty. Štěstí v neštěstí. Tyto hesla nás organizátory a hlavně Jardu Hanuše letos provázely při organizaci letošního závodu ve skijoringu v Říčkách. Musím Jardu poplácat po rameni, že tuto psychickou zátěž vůbec vydržel. Aby ne, je ostřílený už z tolika zorganizovaných závodů. Je pravda, že pro tentokrát byl trochu rozhozen ze strávené týdenní dovolené na Janovičkách, odkud právě přijel ještě nalíčen v obličeji jako účastník a organizátor karnevalu.

Při rozjetém sobotním večeru na Souvlastní a při improvizovaném musher meetingu se někdo zmínil, že akutně potřebuje benzín do svýho kombku. Nevnímal jsem kdo, jenom jsem na mapě na plátně promítajícího projektoru ukázal kde je pumpa a vše jsem pustil z hlavy. Druhý den jsme takřka společně s jedenácti auty přejížděli do Říček do místo dění. Jediný kdo nedojel byl Jarda, a zůstal stát právě v největším kopečku dva kiláky před parkovištěm. Už mi bylo jasný komu ten benzín chybí. Nasednul jsem do svýho Clia a jel mu pomoci. Musel jsem jet až dolů pod kopeček abych se mohl otočit a vyjet do půlky kopce mu pomoci. Smůla. Dole při otáčení jsem zapadnul do závěje. Štěstí-měl jsem u sebe řetězy. Smůla-řetězy byly velký a nešly utáhnout. Smůla-volné řetězy mi urvaly podběh. Štěstí-po urvaném podběhu jsem se dostal z nejhoršího. Jarda byl zachráněn-zaparkoval v kopci v jednom výklenku v mantinelu i s vozejkem se psi. Auto nechal na místě a se spřežením ihned vyjel značit trať. Smůla-začali jsme být v časové tísni a ve spěchu nechal startovní čísla v autě. Další smůla ihned mu z parkoviště volám, aby se vrátil a dal mi klíče od jeho auta, ale marně, mobil má vybitý. Štěstí-klíče měl Roma Bahník, kterého jsem ještě na parkovišti potkal a tak znovu nechávám všeho a odjíždím dolů pro čísla. Smůla-Jarda nestíhá značit a tak se start posunuje o půl hodiny. Další smůla-Soňa K. přijela včas a startuje s námi v hromadném startu. Mohl mít nejvyšší peněžní výhru zas někdo jiný :-). Štěstí-Jarda to stíhá, doznačuje otáčku na nejvzdálenějším místě tratě a kolem otáčky se v tu dobu mihnul duch, dlouho nic a poté se otáčel první (respektive druhý) závodník Jirka Suchý. Smůla-před startem jsem se, díky nečekaným událostem, nestíhal najíst ani napít. V akci v polovině tratě po otáčce jako by mě chtěla dohnat žízeň a vzápětí hlaďák. Řekl jsem si, to bude dobrý, už je to většinou z kopce. Bohužel, nemohl jsem tomu ujet, tak jako z každého kopce mladýmu teprve třináctiletému Petru Šarkovskému. Nevím jestli mi Petr svými gentlemanskými výroky, které mi několikrát lehce při předjíždění v kopcích připomněl „Nemusíte mě pouštět“ nechtěl cíleně podlomit mou psychiku. V poslední čtvrtině mi naděje na dojetí a ujetí Petra z posledních kopců vytratila a lehce se proměnila na vnitřní boj s hlaďákem a žízní. K tomu se před posledním kopečkem přidalo ještě něco horšího a to byl nekoordinovaný motorický pohyb. Začal jsem špatně odhadovat vzdálenosti, bílo před očima, dvakrát jsem musel zastavit. Sníh ani velké dávky kyslíku mi nepomáhaly. Nikdo nikde a už mi bylo jedno jestli mě někdo dojede. Kupodivu jsem to všechno překonal. Z kopce mě ještě dojel Ivan Kobr a o vteřinu mi v cíli ujel. Jindy bych se za to proklínal, ale teď jsem byl rád, že to bylo všechno za mnou. Byl jsem téměř na dně. Sotva jsem dolezl do boudy a nechal si donést klobásu, abych měl sílu se dostavit k pár metrů vzdálenému bufáči a tam se pořádně najíst. Poučení pro příště. Nikdy nejezdit víc než hodinový vzdálenosti hladový a žíznivý. Síly se pak ztrácejí ne lineárně, ale kvadraticky a je jedno kolik km má člověk natrénováno. Na druhou stranu jsem v tom nebyl sám. Z doslechu vím, že o tom může vyprávět i Luboš Seidl, který prý stopoval projíždějící závodníky a prosil o jídlo a možná že na tom byli další závodníci . I Jarda Sluka se mě s vykulenýma očima a hlubokým nevýrazným hlasem při míjení 1 km před otáčkou zeptal „ty vole jak je to ještě daleko“ právě v době kdy mě hlaďák a žízeň pomalu dojížděla. Závod skončil, z krize jsem se dostal, ale smůla a štěstí pokračovala.
Od Ivany Mrázové jsem si půjčila kanystr a jel jsem Jardovi pro benzín do 15 km vzdálené Rokytnice v O.h. Mezi tím Jarda auto nastartoval a jel mi naproti, ujel asi dva km a raději na mě počkal. Smůla-benzín jsme dolili, Jarda otočil klíčem, motor se dvakrát převalil a nic. Štěstí- startovací kabely nebyly přítomny a tak jsem opět improvizovali a vytvořili jsme je z prodlužky na projektor. Smůla-chci svoje Clio otočit předkem k jeho Astře, otočím klíčkem a nic. V tu dobu jsme byly konečně oba na dně a oba jsme se začali smát což Jardovi v týhle situaci, na rozdíl ode mě (on trochu cholerického nádechu a já prej flegmatického), nebylo vůbec přirozený. Neztrácel jsem naději a chtěl jsem se vrátit do týhle napínavé hry bez nudy. Rozdělal jsem klíček s imobilizérem a zahřejval baterii, aby se trochu probrala. Štěstí-jsme opět ve hře, auto se mi odblokovalo a nějak podezřele jsme nastartovali i Astru. Oba jsme přijeli do Rokytnice, sedli do hospůdky, kde na nás už dlouho čekali Roman Bahník, moje ženuška Pavla. Oba kroutily hlavou a vyptávali se co pořád s těmi auty děláme a jestli nás to baví.

Na závěr k víkendu. Ve stejný termín se konalo mimo jiné i mistrovství republiky sprintu ve skijoringu v Bystřeci (kousek od Říček). Dle Soni Klikarové mi je trochu líto, že právě tohoto MR se zúčastnilo pouze 2 chlapy a 5 žen, při tom sprinťáků, závoďáků vždycky bylo daleko víc než midařů trápících se v kopcích a na dlouhých tratích. Na druhou stranu mě těší, že rok o od roku účast v Říčkách roste. Možná, že to bude v něčem jiném.
Díky všem, kteří přijeli na chatu na Souvlastní a strávili tam s námi společný víkend s vyvrcholením závodem v Říčkách. Snad se tam sejdeme i příští rok.