„ŠEDIVÁČKŮV LONG JE NEJTĚŽŠÍ A NEJDELŠÍ LONGOVÝ ZÁVOD VE STŘEDNÍ EVROPĚ“ To se všude píše, to se všude říká. Ani nevím co mě to napadlo. Vždycky když jsem s někým nezasvěceným mluvil o psech a psím spřežením každý se mě hned zeptá „…já znám závody v Deštném, jezdíš ho taky?“ a já hned odpovím „ne to na mě není já mám sice čtyři psy, ale jezdím většinou sprinty do 10 km s jedním nanejvýš se dvěma psy“. Až letos jsem se před měsícem rozhodl, že se zkusím tohohle obávaného závody aspoň zúčastnit. Rozhodl jsem se po tom co mě omylem zůstal po Sumcovi pes, kterého nikdo nechtěl a moje provozu schopná smečka tedy stoupla na čtyři feny a jednoho psa (3 AH a 2 ESP).

Slyšel jsem, že často zde závodníci končí svou účast KO a to mě uklidňovalo, že bych nemusel být první ani poslední, který by takhle skončil. Moc nadějí mi ani nedal „komentátor“ Jirka Plšek, který vyslovil svůj názor něco jako, že jsem blázen a nemám žádnou šanci dojet. Už vůbec mě nepodpořila zkušená Soňa Klikarová, vyloženě sprintérka. Její dva ESP, které jsme s Pavlou od ni získali jako štěňata, moc longařské krve nepobrali. Jejich sourozenci se můžou chlubit výhrami na mistrovství Evropy a světa pouze na sprintérských tratích.
Přípravu a vypsanou povinou výbavu jsem měl už několikrát zmáknutou z „Ledové jízdy“ jako lyžař a tak už mě nic neodradilo zkusit to. Pokusil jsem se nic nenechat náhodě. S celým spřežením jsem odjel celkem čtyři tréninky od 20 do 40 km a na víc nezbyl čas. Kvapem se přiblížil závod na Janovičkách, kde jsem naivně plánoval, že se porovnáme se všemi, kteří pojedou za tři dny Šediváčkův long. Janovičky byl můj první závod v životě se spřežením na saních. Účast byla minimální. V té době se mi zrodila další obava, že ti, kteří pojedou Šediváčkův long, aktivně odpočívají a snaží se dodržovat klid před bouří. To mě vcelku rozhodilo, ale nemohl jsem odjet na nejtěžší závod ve střední Evropě, aniž bych vyzkoušel aspoň jediný.
Na úterní prezentaci, která byla do 16.00 h., jsem přijel jako starý mazák v 16.30 h. Bohužel ve skutečnosti jsem si připadal jako úplný začátečník, který se tlačí někam na co nemá psy, trénink a ani zkušenosti. Snad jenom trochu fyzičky. Je ale fakt, že každý s longem nějak začínal a jsou tu přece dvě odbočky KO (nejbližší cesta dolů na stakeouty). Losování startovky zřejmě proběhlo spravedlivě, poslední jsem přijel - poslední jsem startoval. Startovka čítala přes 90 startujících.
V noci na středu se zvednul obrovský studený fujavec a pomalu jsem začal litovat ty naše dvě holé evropanky. Nakonec byla první středeční etapa včetně bivaku zrušena. Jako začátečník jsem se snažil dělat vše co nejpoctivěji, protože se říká připraveným štěstí přeje. Nějaká povinná zátěž do saní byla pro mě novinkou, kterou jsem ještě nikdy nevyzkoušel ani v tréninku. Vyzkoušená váha flaška s pitím a několik náhradních šňůr se zdaleka nevyrovná váze 7 kg na psa, tedy celkem na 5 psů 35 kg. Po naskládání všech vypsaných věcí do saní mě celková váha včetně saní udivila. 48 kg není zrovna hezké číslo a proto jsem začal improvizovat tak, abych dodržel pravidla a váhu jsem nakonec stáhnul na neuvěřitelných 42 kg. Nakonec jsem byl v klidu - vcelku si psi s vahou docela poradili.
Se startem jsem neměl žádné problémy, jen do čerstvého a hlubokého sněhu se špatně dloubalo. Po pár stech metrech však nastala situace se kterou jsem sice počítal, ale zase ne tak masivně. Předjíždění nám (až na výjimky) nikdy problémy nedělalo, ale takovou lekci jsem opravdu nečekal. Za celou dobu jsme předjeli 30-40 smeček i v těch nejnemožnějších místech. Ke konci první etapy byli leadři už tak zkušení, že neváhali vybočit z vyjetého koryta do hlubokého sněhu, kde já zapadal až po pás a brodil jsem se jak Meresjev. V jednom místě v kopci před kontrolou na Pěticestí si ve vláčku zřejmě udělalo piknik pět germánských smeček. Leadři je vzali všechny jedním útokem. Já slušně odpověděl "OK, dík !" a pro sebe zamumlal "na piknik nemám čas, až příště".
Po vyšplhání na Pěticestí jsem poděkoval své fyzičce a těšil se na odpočinek a dlouhý sjezd až do údolí. Myslel jsem jen na jedinou longovou zásadu, jen abych je při sjezdu neutavil. Přísně jsem to kontroloval a nic takového se nedělo. Do posledního kopce jsem už šel s jistou nadějí na dojetí první etapy. Začal jsem tedy znovu dloubat a ejhle... první konkurence se přede mnou objevila. Hela Levíčková měla zřejmě špatné zkušenosti s předjížděním smeček a dvě před sebou tlačila jako lokomotiva vagóny. Jako správná gentlemanka mě pomohla s leadrama se před tyto vagony dostat a já přislíbil, že na ní počkám. Tak se stalo, ale bohužel pořád brzdit do kopce jsem nehodlal. První etapa skončila pro mě úspěchem, aniž bych znal výsledek průběžného pořadí. Jako každý jsem se večer šel se zvědavostí na průběžné výsledky podívat. Oči mi strnuli, když jsem viděl že náš team je druhý za Miloslavem Mikoláškem a to jen o pět minut. Na třetího Pavla Pfeifera jsem kouknul s jistotou, že na trati měl určitě problémy, jinak by nemohl být až třetí se ztrátou skoro 7 minut. Měl jsem velkou radost a hned pospíchal za svými psy a ještě jednou je odměnil za super výkon.
Teď už nenechat nic náhodě a tvrdá psí životospráva pokračovala: jídla dvakrát tolik, chvilka venčení, nerozptylovat se, každý zvlášť spát na samotce, ihned po dojezdu pít iontové nápoje a kousek tuku.
Skluznice saní dostaly svůj voskový povrch modrým nízkofluorovým Tokem. Výhodu namazaných skluznic saní kladně zhodnotil i Radek Havrda a i on cítil potřebu získat skoro zadarmo skrytého efektu jednoho psa do spřežení navíc.
Start druhé etapy na 65 km od nejrychlejšího nesla jednu velkou výhodu a to teoreticky žádné předjíždění. Trochu jsem se podivil, že už po jednom km jsme vcelku snadno dojeli a předjeli průběžně prvního v pořadí Mikyho. Dloubal jsem s rozvahou a nedokázal si tu dálku vůbec představit, natož jak se na to budou tvářit psi...ale jsou tu přece odbočky KO. Byla to vlastně pro nás rozhodující etapa zda Šediváčkův long dokončíme, protože takovou dardu jsme ještě nikdy nejeli. Kupodivu šlapalo se nám ještě lépe než včera. Snad to bylo namazanými saněmi, snad tvrdou životosprávou snad rychlejším povrchem stopy. To nám vyhovovalo, tvrdší rychlejší stopa a co nejméně odporu.
Poprvé jsme se spustili i do obávaného tobogánu. No bylo to jak splachovadlo, parádní svezeníčko, ale stoupání z tobogánu na to nikdy nezapomenu. Koryto, hluboký sníh, boule, díry, stoupání takové, že když jsem pustil saně stahovalo to dolů i psy. Začalo se projevovat v saních každý kilo. Hned mě to vyléčilo a musím uznat, že ten sjezd tobogánem nestál za to. Před výjezdem na Velkou Deštnou (1.000 m.n.m) nás pomalinku ale jistě dojížděl Miky a zároveň se pomalu ale jistě nám začal vzdalovat.
Po 40 km se to stalo, přišla obávaná krize. Po vjezdu do druhého kola k Rampušákovi se před očima mlhavě objevovala velká cedule KO. Kuriózně jsme právě cestou KO jeli, ale bohužel právě opačným směrem. Psi se začali otáčet a to zrovna ti, kterým jsem nejvíce věřil - obě formulky, leadři. Ne, nechtěl jsem konec a věřil jsem, že se nahoře u Rampušáka proberou. I já jsem toho měl plný brejle.

Nahoře při odbočení doprava a napojení se znovu na Bungrovku jsme začali potkávat další spřežení, která startovala po nás. Vůbec jsem jim to nezáviděl. Náš team jako kdyby chytil druhý dech a po hřebenu Orlických hor se psi rozeběhli jako kdyby před chvílí odstartovali. Nevěřil jsem vlastním očím, kde se to v nich vzalo. Hned mě napadlo, že vlastně potřebovali sparingpartnerské teamy, protože za celých 20 km před tím nikoho nepotkali.
Poslední sjezd dolů do Luisinova údolí a potom do cíle byl nádherný a já byl na všechny psy hrdý, že jsme tu dardu zvládli jen s jedním malým zaváháním. Při posledním sjezdu po sjezdovce byla v dálce vidět Mikyho světle uniformovaná psí četa a to mě udělalo ještě větší radost. Velkou smůlu této etapy měl favorit Pavel Pfeifert, který bohužel neodbočil do druhého kola a tak byl diskvalifikován. Můj názor je, že chyba se stala na obou stranách jak na pořadatelích na nedostatečném značení, tak na špatné orientaci Pavla.
Pro mě výsledek této etapy byl hřejivý. Být pět sekund před Mikym na délce 65 km je pro mě do této chvíle neuvěřitelná věc. Před startem poslední třetí sobotní etapy jsem opět pokračoval v osvědčené psí životosprávě a mazání skluznic saní. Startovka byla úplně stejná jako den před tím, jen o hodinu dříve.
Start proběhl jako přes kopírák. Mikyho jsme dojeli už dříve než po kiláku a kupodivu stejně rychle se ztratil v dohledu za mnou. Při dlouhém stoupání na první kopec nám velice pomohl Pavel Pfeifert, který startoval už jen v turistické kategorii a vlastně skoro až nahoru nás vyvezl "na vlně".
Dnešní den jsem smečku nepoznával. Snad se jim ty dlouhé štreky zalíbili a pochopili o co vlastně jde. Uprostřed prvního tobogánu přišel první pád. Jako rypadlo nabrali polootevřené saně jen pár kilo sněhu navíc, ale bez újmy jsme pokračovali dál. Nechutný výjezd z tobogánu nahoru dnes kupodivu nebyl až tak nechutný.
Po chvilce za Šerlichem byl za zády očekáván Miky. Nic takového se nedělo. Dokonce jsem věřil, že nic takového ani nemůže přijít, protože psi šlapali jako právě vyladěný stroj. Před Velkou Deštnou přišlo první překvapení. Dojeli jsme Sumce, který startoval tuším 10 minut přede mnou. Na výkonu to nic nemění, protože startoval v kategorii 333 km a měl z předchozích dvou etap najeto více km.
Při stoupání na Pěticestí se přede mnou objevili další teamy zvučných jmen První byl Honza Teichman, který horlivě dloubal, ač vždy tvrdil, že se vždycky veze. Po pár metrech Juraj Potoček a nakonec Honza Čapek. Po dlouhém sjezdu z Pětícestí jsem za sebou neviděl už ani jednoho.
Od té doby jsme si už připadali jako kůly v plotě. Čím více se přibližoval cíl, tím více jsem v duchu cítil že dnes na to máme a musím se přiznat, že do posledního kopce jsem šlapal jako o život. Jako by to psi vycítili stejně a z kopce do cíle jsme bez jediného zaváhání letěli jako ptáci. Cestou z kopce dolů jsem se hrdostí na své psy jen rozplýval.
Nádherné přivítání v cíli byl nezapomenutelný zážitek. Věděl jsem že pokud Miky přijede více než 4 minuty po mě splní se mi neuvěřitelný sen. Vyhrát Mistrovství České republiky v longu v nejrychlejší kategorii open s pěti sprintovými psy. V cíli jsem byl šťastný a netrpělivě jsem za cílovou páskou očekával plné 4 minuty. To co bylo do té doby pro mě scifi se stalo skutečností. Miky se objevil na sjezdovce až po čtyřech a půl minutách.
Cestou z cíle na stakeouty jsem kroutil hlavou a v duchu jsem si říkal "kde je ta zásada červených a bílých svalových vláken?...Kde je ta nutnost dlouhých tréninků a těžké zátěže?...Je to prostě absurdní." Po vyvěšení celkových výsledků se okamžitě před zdí vytvořil chumel. Já jen zdálky nahlížel jestli je to pravda nebo sen. Nejvíce mě zahřála poznámka jednoho přihlížejícího "Ty vole podívej von ho vyfouknul!"

Jsme s Pavlou hrdý na naše psy, ale co se stalo, už zítra nemusí být vůbec pravda a zůstat u zdi bude přinejmenším rozumný.

Pavel Pfeifer to do diskuze vystihnul úplně přesně. Proběhlo zde devadesát soukromých závodů a to je můj jeden z nich.