Z e-mailové pošty
Ahoj lidičky kolem mushingu,
Nejsem pravidelnou návštěvnicí tohohle webu, spíš jen ve volných chvílích a hlavně mě to zajímá kvůli mému kamarádovi, který tenhle sport (bláznovství) dělá co ho znám. Tohle vlastně píšu kvůli němu, kvůli jeho psům a i kvůli sobě.

Všechny články, příspěvky, reportáže, rady atd. jsou bezvadný plný optimismu a přesvědčení, že to jde, když to nejde, tak to půjde. Ale kde je „pro všechno na světě“ odvrácená strana mince? Kde jsou popsány Vaše nezdary, pády, bolesti, chyby a nehody?? Nebo se to v životě se psy neděje?? Tomu nevěřím! Nikdo se dozajista nechce veřejně chlubit co se mu nepovedlo, co ho trápí a bolí, každý se s tím vyrovnává po svém. Chci jen pomoci svému známému, že v tom není sám, myslím si, že by tenhle boj neměl vzdávat,... alespoň ne hned.

Ale už k jádru pudla. Je to velmi jednoduchý příběh. Studen s pár korunami v kapse se naprosto zbláznil a postupem času si pořídil psí smečku, jejímž se stal právoplatným členem. Všechno se točilo kolem psů a jelikož je to odolný jedinec, vyrážel i se svými psi na zimní přejezdy Šumavy, spal s nimi v –30°C venku. Posléze se zapojoval i do závodů atd. Jen tak občas s něho vypadlo pár slov ve smyslu, včera jsem se projel nosem v jarní orbě, ještě že tam byl ten strom, na který se ta kára namotala, kterak se prolítl vzduchem, když mu buchlo kolo... Všechno jen s humornou nadsázkou. Loni mu vážně onemocněl vůdčí pes. Jeho tvrďácké řeči, že když je to pes pracovní, tak má pracovat, a když nemůže a jen se trápí, je lepší ho uspat, nedodržel. Lítal s ním přes půl roku po doktorech, zkoušel všechny možné léky a postupně se smiřoval s tím, že to bude gaučák a že nebude trvat dlouho a odejde navždy. A tak se také stalo. I vykopal mu hrob na zahradě a smutnil a smutnil až do té doby než si pořídil nové stěně. Nový život – nová radost a chuť do práce, plánoval si pořídit nový vlek, postupem času novou káru atd. Bylo to jeho 4 štěně co měl od batolete. Aplikoval na něm vše, co se do té doby naučil, jak vytírat loužičky, uklízet roztrhané noviny po bytě, zacpávat si uši když bylo ve při s kocourem, rychlostí blesku rozmotávat vodítko kolem kotníků...Štěně milovalo všechno a všechny, svého pána, smečku, vyjížďky za těžkou pracovní károu vyrobenou z trabanta. Když už se ukázalo, že je tak rychlé, že může v nestřeženém okamžiku upadnout pod kola, bylo na čase ho připojit k volnému úvazku. Psi si oddechli, když při silovém tréninku jim neviselo na ocase nebo na krku a kára má účinné brzdy, které zabraňovaly nechtěnému vláčení upadnuvšího štěněte. A jednoho dne jako už ostatně mnohokrát ( a s ostatními dorostenci nesčíslněkrát ) předtím se jal zapřahat svoji vyvádějící smečku, neuvěřitelně hrdý, že má už 7 psů (5 dospělých, 1 malého, 1 domácího oříška), připoutal i štěně, vsedl na sedačku, odpočítal 5-4-3-2- Go! Povolil ruční brzdu, ale v tom se to stalo, hlavní karabina se roztrhla ve dví. A asi už všichni tušíte co se stalo, smečka se vyřítila ze vrat do polí a marné volání marné hledání a mučivé minuty se vlekly. Vrátili se všichni co do počtu, ale co do životů jim jeden chyběl, nevím, kde to štěně má hrob, nedokázala jsem se ho zeptat. Vím jen, že teď prožívá moře bolesti, sebeobviňování, bilancování, co všechno mu život se psy vzal, neví jestli mu za tuhle bolest všechno stojí, od té doby svoje psy chodí jen krmit a bojí se je zapřáhnout, chce se jich vzdát. Kde je ten bojovník?

Ozvěte se mi kdokoliv na můj e-mail, třeba mu to alespoň trochu pomůže.

Díky Dáša
d_pres@post.cz