Zpráva z tisku: Tajně, na umělém sněhu, pod příkrovem bývalé tovární haly ČKD v Praze Vysočanech, se o prvním prosincovém víkendu sešli eskymáci , žijící na našem území ,aby se poprvé ve svém životě setkali se severskými psy. ..

Kachna

Tak by se to mohlo jevit návštěvníkům polní megatržnice, jež vyrostla místo zbouraných továrních budov. Jejich údiv jistě vzrostl, když spatřili, jak se z haly řítí osmispřeží, táhnoucí divný vozík s divnou ženskou a proplétá se vysočanským areálem. Od rušné Kolbenovy ulice je nakonec oddělila závora vrátnice a hukot projíždějící tramvaje. Přepravní řád MHD jistě s takovými pasažéry nepočítal. To ve skutečnosti ale jenom oslovila agentura Janu Henychovou, zda by ji nemohla dodat smečku 8 haskounů pro natáčení reklamního spotu na jistý produkt. Jana ovšem dobře tušila, že to nebude žádná sranda a pozvala i mě a má milá zvířátka. Dohromady to dělalo 21 haskounů.

Začátek byl naplánován na pátek 13.00. Ve 13.15 jsme vysypali psy z vleku na nádvoří vysočanské fabriky a šli se podívat na ten sever. Iluze dokonalá. Ohromná zasněžená hala, v dáli krásné velké iglů. Ze sněhu se vyklubal jemný nadrobený papír made in USA a iglů byla jen dřevěná bouda na kolečkách. Mimochodem k máni za odvoz, ale v tom byl ten zakopaný pes (pardon). -Prosím, spřežení na scénu, jde se zkoušet!- Bez kamery, bez komparsu. Jana se vytasila s vypranými červenými postroji od Manmatu a já musel své oblíbené omšelé modré zase uklidit. Psiska jsme zapřáhli do takových divných saní, naložených balíky a kožešinami. Jaké bylo mé překvapení, když jsem v nich poznal své staré sáňky. Už mi byla jasná i vize architekta, když si pro ně před týdnem poslal sedmitunový náklaďák. Začínal jsem být naštvaný...

Mé chmury filmaři brzy rozehnali vynikajícím cateringem, jenž byl schopen kontinuálně od rána do večera produkovat samé dobroty a to zdarma. Pokud jsem nemusel zrovna držet psy, našli jste mě v bufetu.

Ale zpět k ježdění. Úkol snadný. Na začátku profrčet esíčko mezi umělými krami, přesprintovat cca 30 m a zastavit před iglů. Slavný americký herec Tod (nebo Ted) si statečně stoupl na sáňky. Vysvětlovat mu, kde je brzda, nemělo smysl, protože ji rekvizitáři odmontovali, stejně jako tažné šnůry. Nic nepochopili... Vyslali jsme ho na trať. Spřežení zastavilo až za iglů (tam už byla zeď) a bez Toda. S takovým vehiklem bych nezatočil ani já, ale rozhodně bych se při katapultáži na krách nepustil. (zvláštní druh křeče v rukách, však to znáte). Tod byl ale statečný a neúnavně padal dál. Trochu pomohlo zkrátit sledy. Je to pomalý, pronesl anglicky německý režisér. A tak se na ocelové skluznice lepily igelitové pásky a stříkal olej. Skončilo se v 18.00. Protočili jsme asi 12 psů, protože inteligentní lídři brzo pochopili, že je to blbárna.

Druhý den se začínalo po deváté hodině. Paní, co věděla o všem a zdánlivě i rozhodovala o všem (asi asistentka režie), se Jany otázala, zda by neměla nějaké méně čisté postroje. Teď přišla moje chvíle a já šel pro pytel s těmi pravými špinavými (jemně vyjádřeno) modrými postroji. Je třeba dodat, že v tom pytli byly mokré a s pískem ještě od Hradce a procházely počátečním stádiem hniloby (poznámka J.H.) ...Líbily se.

Za kamerou stál takovej sympaťák z Ameriky a pořád se na Janu divně culil a nabízel jí bonbóny. Fakt to byl američan. A tak už mě ani nepřekvapili rusové, věčně posedávající v obývákové lenošce a s mongolama se už tak nějak počítalo. Ti rusové tomu vlastně šéfovali (asi) a mongolové byli ti eskymáci. Eskymáci byli ale bezvadní a mě nezbylo než konstatovat, že kdejakej mongol umí česky, anglicky a mongolsky, jenom já byl za troubu.

Takže jako včera. Tod (Ted) prosviští esíčkem, přesprintuje planinu, zastaví před iglů, kde se na posledního psa přátelsky vrhne eskymácké děcko, zatímco se Tod (vlastně pošťák) vítá se starým eskymákem. Nevím, jak to dítě motivovali, ale sveřepě se vrhalo na psy, pod psy a občas i pod saně. Chudák věřilo, že pošťák zastaví vždy na stejném místě. A protože se to točilo zezadu, zepředu, z vrchu a já nevím jak a to vše na jednu kameru, jelo se to snad tisíckrát. To ještě bylo umocněno mohutným papírovým vichrem, jenž vyráběly obrovské vrtule. Psi se zbytkem inteligence už kapitulovali (lídři byli dávno v přepraváku) a aby toho nebylo málo, vzpomněl si architekt (čech), že psi mají být zasněžení. Marně jsme mu s Janou vysvětlovali, že pes se prostě oklepe a sníh (papír) se na něm neudrží. -Ve smlouvě máte, že budou zasněžení-, vytasil se s umělým sněhem ve spreji a konal. Po té, co psychicky odrovnal další dva nadějné lídry uznal, že smlouva má malé nedostatky a odkráčel. A tak se na čelo smečky dostali mentálně indisponovaní jedinci, jejichž vědomím nic neotřese a jejichž místo je tak akorát před saněmi. Kupodivu se své úlohy zhostili bez problémů a tak u toho zůstalo. Jsem na ně hrdý. Ale jejich životní role měla teprve přijít.
Při pohledu na naše -bezpečné- káry napadlo rejžu nasnímat Tedův ztrýzněný výraz přímo z kamery umístěné na káře. Drahý aparát nehodlal svěřit ani saním, ani psům a tak do vozíku zapřáhnul mushery. Vědom si kvalifikačních předpokladů pro lídra, raději jsem šel na zadáka. Chudák Tod si asi myslel, že musheři nemají brzdy ani na káře, nebo se zakoukal do objektivu, já nevím, ale narval to přímo do iglů. Kameře se jen zázrakem nic nestalo a tak se jelo dál. Nechápu, proč se každý záběr musí opakovat nejmíň desetkrát.
A teď si střihnem jenom ten dojezd, oznámila po šesté hodině večerní asistentka režie. Psi měli ujet asi pět metrů, zastavit a nechat se objímat eskimáčkem. To měla snímat kamera zpoza iglů skrz dřevěný stojan s čerstvými rybami, které už stačily provonět celý hangár a bylo jen otázkou času, kdy psi v tom binci určí směr. Oba mongolové začli komunikovat v mateřštině. Jana navrhla, aby se sáně jistily nějakým lanem. Co kdyby. Lano by bylo ale vidět a tak se použilo ocelové lanko s třemi gumovými vodítky, maskovanými pod saněmi. -Akce!- Spřežení se rozjelo. Aniž by saně sebou škubly, lanko se přetrhlo a spřežení pokračovalo na kameru. Naštěstí ryb bylo dost pro všechny a tak se nestrhla rvačka. Vyplašený amík zachraňoval drahý přístroj a požadoval ochranku. Netušil, že psům je jeho kamera ukradená. Po třetím pokusu došly rekvizitářům ryby a rejžovi trpělivost. -Záběr bude bez ryb a smečka se bude jistit pořádným lanem ! - tlumočila ostatním asistentka. V deset večer byli filmaři se záběry spokojeni. Teď už zbývalo natočit jen takovou maličkost. Spící zasněžené psy. Asistentku jsem upozornil, že mým by musela dát jedině narkózu nebo zajistit hodinu absolutního klidu. Obojí byl zřejmě problém a tak jsem zamířil relaxovat do bufetu. To ale byla příležitost pro Janiny nadané holčičky (takhle něžně jim před ostatníma říkala). Když utichl rachot automatu na kávu (mimochodem vynikající), rozhostilo se podezřelé ticho. Oni to snad zabalili ?! Vrátil jsem se a udiveně zíral na ochotně spící haskouny. Ani jim nevadilo, že na ně čumí nejmíň dvacet lidí a sypou na ně ten papírovej nesmysl. Zasyčel stlačený vzduch, psi udiveně vyskočili a oklepali se. Já bych to lépe nezahrál. Bylo 23.00 a my mohli jít konečně spát.
V neděli ráno přivezli nádherné štěně haskouna- Maxe - někde od Trutnova a celý den se měly točit scénky s tlupou eskymáků v iglů. Bylo mi jasné, že moji zdivočelí požírači ryb si ve statických záběrech ani neškrtnou. Zamířil jsem proto do bufetu a piloval taktiku, jak ochutnat od každého chodu něco a přitom se nepřežrat. Já vím, je to asi nepřípustná reklama, ale JVT catering byl prostě BOŽSKÝ.

Ještě jednou jsem se vrátil na plac, abych Janu vzkřísil pořádnou porcí grogu, slazeného griotkou (její recept). Libá vůně okamžitě naplnila útulné iglů. Cítil jsem, jak mi žádostivé pohledy rvou hrnek z ruky a eskymáci se začli potit. Štáb ale zřejmě nevěděl, že polárník musí být hlavně v pohodě a tak jsem raději odešel a grog vypil sám. Člověk z agentury, zodpovědný za naše činy, pak všem trpělivě vysvětloval, že jde jen o jakýsi druh aromatického čaje.

V devět večer mě Jana vyrušila u vynikajících jatýrek s papričkami, že psi mají už konečně padla. Byl jsem zklamán. Bufet ještě nezavíral. Ale Jana se už zřejmě těšila domů. Nezbývalo, než ten cirkus zabalit, zinkasovat peníze za zničené sáňky a herecké výkony a vyrazit- směr Hollywood!

Autor: Jiří Sochor

Foto: Thomas Ackermann