PUBLIKOVÁNO 1.10. 2004 VE VEČERNÍKU PRAHA

Autor: Marcela Žáčková
Fotografie: Anna Toncarová

„Tady se točí autobusy, zkuste to radši za mnou,“ zhodnotil náš marný pokus zaparkovat řidič dodávky. Neformálně nás tak přivítal Petr Toncar, který se svou paní Aničkou organizuje závody se psy. Závody, při nichž běžci, případně jezdci na koloběžkách uhánějí směr cíl připoutáni ke svému čtyřnohému miláčkovi. Do Maxiček u Děčína se v zářijový podvečer sjelo třicet závodníků a více než padesát psů.

Pod rouškou tmy se rýsovala prostorná auta, ve kterých mohou se svými páníčky nocovat i psi. „Připrav se, že bude dost slyšet štěkot,“ upozorňovala mě kamarádka Jiřka. Díky jejímu pozvání se přede mnou otevíral víkend nepoznaných zážitků. Pes by mě při běhu zdržoval, tvrdila jsem dosud. Již brzičko jsem si měla tento názor poopravit. Uši jsem však v páteční noci šponovala marně. Neozvalo se ani štěknutí. Psi, na rozdíl ode mne, dobře věděli, co je čeká.A nechtěli se zřejmě rozptylovat. Těšila jsem se na toho „svého“ spoluběžce Jerryho, kterého mi Jiřka pro akci propůjčila. Bude mě brzdit, nebo mě strhne?

Běh šesti nohou
„Fakt se ničeho neboj, Jerry tě povede,“ uklidňovala mě kamarádka. To už měla při sobotním ránu vyvenčenou svou Barušku, tatínkova Fleka i „mého“ Jerryho. Ani jsem nestíhala sledovat, kdy je vlastně krmí, strojí do popruhů... „Buřta mu dej až po běhu,“ usměrňovala mé kuplířské záměry. Jak směšné, říkám si zpětně, snažit se získat si krásné, hrdé zvíře kusem žvance. A Jerry, hasky bílý jako lední medvěd, se uplatit nedal. Hleděl si role spoluběžce s velkorysou samozřejmostí lorda. Před ranním exhibičním startem ale skákal nedočkavostí nad zem jak gumový míček. Vždyť co to také je, dva a půl kilometru, dodávala jsem si smělosti i já. Jenže se sprintem příliš nekamarádím. Zato Jerry se při mém premiérovém dopoledním běhu předvedl jako moudrý přítel. Jako by odhadl moje možnosti. Běžel rovnoměrně celou trasu. Z osmnácti žen jsme s Jerrym zaběhli v první polovině soupeřek, jen dvě místa za ostřílenou Jiřkou s její Baruškou.

Lásku ani za buřta
Podruhé se startovalo pod hvězdami. Měsíc jako by se pro tu podívanou zahákl v kopci na druhém břehu. Neónová světla Děčína plápolala na hladině Labe.
„Když by ti nechtěl běžet, stačí křiknout: Jerry běžíme! Jerry hop!“ připomínala mi pro jistotu Jiřka. „A před cílem volej „Jerry domů! To se ti rozběhne jak o závod.“ To přece zvládnu, utvrzovala jsem se mlčky.
Běželo se mi mnohem lépe než dopoledne. Nejvíc mě rušila rozvázaná tkanička adidasky. Jen o ni nezakopnout, modlila jsem se v běhu. Podařilo se. Jerry na mé radostné projevy v cíli nereagoval. Zajímala ho voda ve vaničce a kolemjdoucí psí krasavice. Po buřtu se sice vrhl, ale zvláštní vřelostí ke mně nadále neoplýval. Jo lásku ani zlatem nevykoupíš, natož buřtem.
„To je tvoje práce,“ bránila jsem se uznání od Jiřky. I večer jsme se s Jerrym drželi v lepší polovině startujících. „Ty se staráš, že je tak krásný a běžec profík k tomu. Venčíš, krmíš..“ To už mi začínalo být jasné, kolik práce se za sportem se psem skrývá.
Při probuzení mě znepokojovala myšlenka, jak jen zvládnu závod na pět kilometrů a tři sta metrů. Jerry jako by mé obavy tušil. Pár minut před startem mě tahal opačným směrem. Nastalo nervy dráždící přetahování. Konečně jsme si našli místečko v hromadném startu. Hlavou mi přebíhaly Jiřčiny příkazy. Modrá značka - rovně, žlutá - nebezpečí, červená - zabočení. Po startu Jerryho držet nakrátko, aby se nezamotal s jiným psem. Ho – vpravo, dží vlevo… Nervozita mnou třásla jak s osikou, ale vzdát jsem to nechtěla. „Jerry běžíme!“

Rozvázaná pověra
Nezamotali jsme se. Jen se mi hned po startu rozepnula podprsenka, takže mi ramínka splývala zpod rukávů. Já jsem vlála silou vůle za Jerrym. Kdepak by mě pes zdržoval! Povely dží a ho jsem sípala spíš pro sebe. Jerry se rozběhl po trase bezpečně jako po stopě. Od louží jsem ho neodradila žádným povelem, proběhl každou. Jen jedenkrát se zdálo, že rezignuje. Právě jsem si představovala, jak by mi jako na zavolanou padla pomalá chůze, posezení… Ale to by mi v cíli bylo hůř než na startu.“ Miláčku pojď, ještě tenhle kousek,“ zaprosila jsem bezděčně. Rozběhli jsme snad do pátého kopečku. Kéž už je to ten cílový. „Jerry domů!“
„Tak jak?“ zpovídal mě krátce po doběhu tatínek Jiřky.
„Krize od začátku do konce,“ vyrazila jsem ze sebe ve výdechu. Holt bez přípravy zázraky čekat nemůžu. Samotným zázrakem, bez mého přičinění, byl celý ten víkend ve společnosti milovníků psů, s počasím jak na objednávku. Padla i představa neřešitelnosti psích exkrementů. Sešlo se tu více než padesát psů a jedinkrát jsem do jediného jejich odpadku nešlápla. Tak je to. Jaký pán, takový pes. Je mezi nimi přátelství. A přátele dělá pořádek. Jen pro pořádek: S Jerrym jsme z osmnácti účastnic skončili devátí.

Manželé Toncarovi
Petra a Aničku inspiroval ke cani-crossu v Maxičkách Eurocanicross ve francouzském Lyonu v roce 1999. „Úplně na začátku se mi líbila kombinace zvířete a sportu,“ říká Anička. „Postupně jsem si našla spoustu kamarádů podobného ražení, i manžela. A jako pořadatelům nám to dává dobrý pocit z dobře odvedené práce.“ Každý z účastníků akce si odvezl diplom, bylinkové čaje děčínského kraje a psí vitaminové tyčinky pro spoluběžce. I to dá práci zorganizovat. Pro Toncarovy je to práce s radostí, stejně jako pro závodníky účast. První tři se často na stupínky vítězů vyhoupli i se svými čtyřnohými přáteli. To mě dojalo. A taky to, že mnohdy běh se psem změnil jejich život. „To je majitel známé firmy. Ještě předloni sotva chodil, jak byl tlustý,“ líčila mi cestu bronzového finalisty Jiřka. V celkovém hodnocení se mezi zástupem mužů na druhém místě umístila drobná plavovláska Soňa. Je už šampiónkou cani-crossu v Evropě, zatímco u nás se tato disciplina teprve rozvíjí. Zásluhou takových nadšenců, jakými jsou manželé Toncarovi. Sami se účastní mezinárodních závodů a jedinečné zážitky u nás umožňují i druhým. Takže teď už i já vím, že běžet se psem je krásné. A pořadatelé Toncarovi? Právě se chystají na další akci.