Druhý
ročník skijoringové speciálky na 25 km se uskutečnil 29. 2. 2004 v Říčkách v
O.H. Závod je zvláštní tím, že se jedná o závod klasických lyžařů - běžců a
kategorie skijoring je do něj vložena. Start skijoringu je 30 minut za lyžaři.
Z organizačního hlediska je příprava trati a časomíra zajišťována lyžaři. Trať
závodu bezprostředně po startu křižuje dva lyžařské vleky a sjezdovku ski centra
v Říčkách a pak dlouhým táhlým stoupáním závodníci vystoupají nad sjezdovky
na "Pěticestí". Právě kvůli křížení vleků se startuje hromadně, aby
bylo možno vleky na chvíli zastavit na dobu průjezdu skupiny závodníků (a proto
je také kategorie SKJ2 omezena na 1 psa). Na rozdíl od loňského závodu letos
bohužel pořadatel nějak zapomněl na zastavení vleků při našem průjezdu. Doufám,
ze aspoň lyžařům, kterých startovalo cca 80 vleky zastavili.
Za pěticestím následuje hřebenový okruh v jehož nejzazším bodě je občerstvovací
stanice.
Po dokončení horního okruhu zpět na pěticestí se již převážně klesalo do cíle
ve ski centru. Tolik suchý popis trati.
Jak jsem závod viděl já?
Po loňské zkušennosti jsem byl připraven, že kolem nás pejskařů s lyžema se
budou procházet sypači lyžaři-specialisti s úsměvem na tváři, ale nikoli. Mezi
oběma skupinami panovalo přátelské ovzduší a všichni se těšili na trať. Rychlá
prezentace na místě, poučení o trati, pak se kouknout na start lyžařů, mezitím
se objevila Soňa Klikarová a bylo jasno, že dnes se jede zavod o 2. místo :-).
Nás pejskařů se sjelo pouze 9. To je škoda, ale lidi o tomto závodě zatím ještě
moc neví.
Pár
minut před startem stáhli všichni své ohaře "z kůže" a postavili se
na start. Poslední křečovité vtípky o tom, že start bychom měli nechat na psech,
ať se hůlkama neupícháme a už se jede. Teda všichni jedou, jenom já stojím...
pes si na startu hodil zadní nohu do smyčky. Vymotal jsem si psa, zvednu hlavu
a všichni jsou už v p... (předu), no nic na 25 km se závod startem nevyhrává,
a tak aspoň pro diváky předvádím startovní nástup jak má být. Jde to lehce,
protože můj pes chce dohnat skupinu ostatních, a tak mým úkolem v tento moment
je držet se na lyžích a hlavně se tu ještě neroztáhnout!!! Už u vleků jsem na
konci balíku a sleduju, jak Michal Merhaut prudce brzdí, aby se nezamotal do
vleku. Jsem překvapen, že se vleky pohybují, ale jedu. Dávám si pozor, abych
se hezky trefil mezi lyžaře na vleku, a v tom mi za zadkem projede kotva s lyžařem.
A sakra, tak se dívám na vlek u kterého brzdil Michal, že jsem přehlédl, že
sám křižuju první vlek. Nevadí, už je za mnou. Druhým vlekem projíždím bez problémů,
o kousek dál křižujeme sjezdovku za provozu, ale tam stojí pořadatel a usměrňuje
sjezdaře, takže bez pocitu ohrožení projíždíme sjezdovkou a jsme na začátku
stoupání. Někde vepředu jsem naposled zahlédl rychle se vzdalující červenou
postavu Soni Klikarové a můj zrak se upnul k "místnímu cíli" - tedy
boji o 2 místo. No situace nic-moc, za Soňou jede strojovým tempem dvojice Honza
Zima a Michal Merhaut. Za nimi se jeko klíště drží Michal Pancíř s druhým psem
Merhautovy dvojice lídrů. Jak znám tyhle Michalovy feny, tak i kdyby táhly saně
a né lyžaře, tak by raději chcíply, než aby si nechaly svého pána ujet. Já jsem
ztrácel tak 40 m a na záda mi dýchal slovenský veterán Jan
Uher, o jehož houževnatosti jsme se mohli přesvědčit už na ledovce. Skupinka
přede mnou se pomalu vzdalovala a pouze se v ní změnilo pořadí. To když se pes
Honzy Zimy rozhodl vykonat potřebu a učinil tak spořádaně mimo trať. Honza se
zase okamžitě zařadil do své skupiny a já vzadu jsem si aspoň mohl prohlídnout
jeho naprosto čistou běžkařskou techniku. Zhruba uprostřed stoupání se přece
jen Michal Pancíř začal propadat ze skupinky a tím mi svitla naděje ještě někoho
dotáhnout. Na rozdíl od loňska jsem letos přesně věděl, jak je stoupání dlouhé,
a tak se u mě nestihly dostavit loňské filozofické úvahy o smyslu celého mého
počínání, jestli tohle je to, co chci atd... Letos mi lyže jely velmi slušně
a na pěticestí už projíždíme s Michalem Pancířem společně. Pokusil jsem se o
předjetí, ale Michal mě vzápětí zase v mírném stoupání předjíždí. A je to jasné
- našel jsem si svého dnešního soupeře :-))) Bavím se tím, jak mi Michalova
větrovka akustickým signálem oznamuje změnu intenzity větru za jednotlivými
horizonty a přitakávám v duchu předstartovním zvěstem o fujavici na hřebenu.
Místy je trať hlubší s nafoukaným sněhem a protivné jsou úseky proti větru ,
a tak se už začínám těšit na bufet. Nejsem zdaleka jediný, cestou už předjíždíme
opozdilé lyžaře bez psů. Konečně jsme na bufetě. Kdyby mě Michal Pancíř tak
nehonil, možná bych vám i napsal jaké tam bylo menu, takto jsem jen za jízdy
"vdechnul" asi deci čaje a upaloval dále. Směr jízdy se otočil po
větru, a tak je jízda už příjemnější. Ještě musím vyběhnout jedno těžší stoupání,
které si pamatuju z loňska. Těsně pod ním předjíždím jednoho už velmi unaveného
lyžaře, který se mě ptá jak daleko to ještě bude a ukecává, ať mu nechám psa.
Moje informace, že jsme těsně za polovinou mu zjevně neprospěla, a tak mu alespoň
slibuju, že druhá půlka už více klesá. Naštěstí viditelnost je kolem 200m, a
tak nevidí, že stojí pod serpentinami asi 1 km dlouhého stoupání. V cíli mi
nikdo vynadat nepřišel, tak to asi nějak zvládl... :-)
Naše jízda s Michalem je stále v podobném rytmu. Chvíli mi Michal ujede tak
o 50m, pak ho zase dojedu až na paty. Už se morálně připravuju na závěrečný
sjezd, ve kterém si to rozdáme a v tom se před námi objevuje Honza Zima. Rychle
ho dojíždíme a předjíždíme. Honza si stěžuje, že jeho mladý pes vydržel 40 minut
v tempu, a pak se na to vykašlal. Za námi se sice pes na chvilku chytil, ale
po pár stovkách metrů zase přechází do klusu.
Konečně jsme zpět na pěticestí. Připravuju se, že nastoupím Michalovi a snažím
se doskočit co nejtěsněji za něj. Můj pes už ale taky začíná jevit známky únavy
a do sjezdu nejde s takovou rychlostí jako v úvodu. Michala nedojíždím. Spíše
si musím hlídat, abych nedojížděl psa. Hledím na prověšenou lajnu, zvednu hlavu
a... proti mě jde do kopce hlouček turistů. Katapultuju se do hlubokého sněhu
a na tváři cítím jak je chladivý :-) než se znova postavím na lyže je Michal
pryč a tím i moje ambice na útok :-). Pes se taky pořádně lekl a teď se opatrně
rozjíždí. Už toho má asi taky dost, ani se nedivím, když zhodnotím mou "dietu"
a váhové přírůstky za poslední rok... Dojíždíme posledních pár kilometrů, tentokrát
už opravdu klesáme a jsme v cíli. Tam na mě kouknul Michal Merhaut a rozesmál
se nad mým vzhledem. Nechápu proč, a tak se nechávám vyfotit.
vítězka
Soňa Klikarová |
Michal Merhaut
druhý v cíli
|
Při čekání na vyhlášení výsledků potkávám bývalého úspěšného mushera Vaška
Kubra (B), tak společně vzpomínáme na "staré časy". Na vyhlášení výsledků
jsme pořadateli obdařeni takovým nožstvím cen, že máme problém je dostat na
parkoviště k autu. Je to už asi tradice u závodů pořádaných MC Metuje, díky
kluci. Zároveň to působí zvláštně, když 80 lyžařů dostane jen diplom a potřesení
rukou a 9 musherů odchází s plnou náručí. Já bych tenhle závod jel i bez cen.
Ale už jsme asi zvyklí, že se závodníkům něco "musí" dát a závodníci
očekávají, že něco dostanou...
Doufám, že příští rok se v Říčkách sejde větší počet závodníků, protože se
svezou na špičkově připravených tratích. Jak řekl Jan Uher v cíli "ako
v rozprávke".
Výsledky
závodu
www stránky závodu
P.S. Za to, že ses mi Michale v cíli smál, přikládám tvou úchyláckou fotku
ze stupňů vítězů :-)))
|