Text: Jaroslav Beran
Foto: Zbyněk Pecák
Zkušený musher Jiří Krejčí tvrdí, že mistrovství světa na sněhu v otevřených kategoriích je formulí 1 v závodech psích spřežení. Pokud toto přirovnání platí, pak se v polovině února letošního roku stala Soňa Klikarová v německém Bernau Schumacherem na lyžích.

Pro mistrovství světa tam byla vypsána kategorie se dvěma psy na trati 18 km. Když dorazila do cíle legenda světového mushingu Norka Lena Boysen Hillestadová, okamžitě ji obklopili novináři a nadšenými norskými fanoušky začala být oslavována za zisk dalšího světového titulu. Jenže jejich nadšení vzápětí vyprchalo, když cílem projela Soňa a její skvělí čtyřnozí partneři Speedy a Pay. Norce a jejímu spřežení „nadělili“ minutu, když 18 km členité trati zvládli za 36 minut a 19 sekund! A právě v disciplíně, kde se výkonnost psů nejvíce snoubí se sportovním výkonem mushera. Svou sbírku medailí doplnila ještě o stříbro v kombinovaném závodě a o bronz v kombinované štafetě. A to prosím jela kombinovaný závod poprvé v životě - po klasické skijöringové desítce a tříhodinové pauze byl Speedy zapřažen do vypůjčené pulky, s níž se jen párkrát proběhli těsně před odjezdem na šampionát.

„Vyučila“ se lyžařkou

U dívky ze Semil nepřekvapí, že má blízko k lyžím. Od páté třídy navštěvovala sportovní základní školu v Jilemnici a potom jilemnické sportovní gymnázium se zaměřením na běh na lyžích. Přitom odmalička milovala psy. „Jakmile byl nějaký na ulici, hned jsem o něm byla přesvědčená, že je chudák opuštěný,“ vzpomíná Soňa a přidá výčet všech psů, kteří se u nich doma vystřídali. K samotnému canicrossu se dostala na psích výstavách, které absolvovala se svou první čechohoračkou Alkou. Na myšlenku, aby začala se psem běhat, ji přivedli někteří majitelé českých horských psů, kteří to už zkoušeli. Soňa se chytla pevně drápkem.
Začala trénovat a v roce 1998 se s Andy, dcerou Alky, postavila poprvé na start canicrossového závodu v Třebihošti. Nikdo ji nebral na vědomí až do chvíle, kdy doběhla s Andy v prvním kole na třetím místě a druhé kolo suverénně vyhrála. Tento závod byl ale zároveň mistrovstvím České republiky a Soňa součtem časů z obou kol vybojovala stříbrnou medaili. Počínaje rokem 1999 až do dnešních dnů už vozí domů z mistrovství republiky pouze zlato. Nejen v canicrossu, ale na „suchu“ také v bikejöringu a na sněhu v skijöringu.
Holly a spol.
S fenkou Andy, která ráda závodila, dosáhla i prvních velkých mezinárodních úspěchů. Andy však začala stárnout a kolega musher Jirka Krejčí nabídl Soně fenku evropského saňového psa (ESP) Holly. Okamžitě ji uchvátilo, jakou mají tito psi radost z pohybu a jak jsou šťastní, když jsou zapřaženi před člověka. Jsou krásně stavění, mají sílu. „Nikde jsem se nedopátrala, kdy vlastně šlechtění těchto psích sportovců začalo. Jednou s nimi zkrátka Norové přišli a začali vyhrávat. Mají v sobě různé procento různé krve. Někdo nechává jen německého ohaře a do něj přidává chrta greyhounda. Jiný přidává ještě alaskany. Náš dvouletý Speedy je z větve, kde je alaskan potlačen asi na 25 procent,“ vysvětluje Soňa se zaujetím. Tihle psi prý nejsou konfliktní. Musí to tak být, protože pokud náhodou při závodě některý pes „vyjede“ po jiném, je okamžitě diskvalifikován a nenechají ho startovat na dalších závodech.

Neštěstí nechodí po horách

Holly byla vynikající a se Soňou vytvořily neporazitelnou dvojici. Jenže i v mushingu dochází ke sportovním tragédiím. Loni se s přítelem Lukášem vypravili do Francie na pohárové závody, s Holly vezli její šestitýdenní štěňátka a samozřejmě nechyběl ani otec Speedy. Když zastavili na odpočívadle u hlavní cesty, aby psy vyvenčili a napojili, dospělí psi se rozběhli za hejnem vran na přilehlém poli a pak zmizeli za obzor. To nikdy předtím neudělali. Půlhodina, hodina... Osm dní a nocí je sháněli po okolí. Pomáhali místní lidé, společně prohledávali tamní hluboké lesy plné zvěře. „Speedy byl odchycen druhý den, a dokonce prý viděli i Holly. Jenže ona byla plachá, nepřiblížila se k neznámému člověku jako zvídavý a odvážný Speedy. Nevím, co se s ní stalo. Říkali nám , že se tam ztrácejí psi do Itálie. Že prý je to dobrý kšeft,“ líčí Soňa událost se slzami v očích.

Po Evropě svět

V roce 1999 Soňa poprvé startovala na mistrovství Evropy v canicrossu a hned vybojovala zlato. Od té doby titul evropské šampionky každoročně úspěšně obhajuje. V roce 2001 v Plzni přidala i titul v bikejöringu a o rok později na evropském šampionátu v Belgii si to zopakovala. Závod však dokončila značně otřesená a okamžitě putovala do nemocnice. Nevyhnula se pádu, když modrooký pes Pay (ESP) zazmatkoval v prudké zatáčce před betonovým podjezdem. „Nejsem zatím na kole tak jistá, se psem je to ve velké rychlosti často hodně krkolomné,“ přiznává Soňa.
Už o dva měsíce později však byla opět ve formě. Na „suchém“ mistrovství světa v italské Ravenně se stala světovou šampionkou jak v bikejöringu, tak ve svém oblíbeném canicrossu. Tato kategorie byla vůbec velkým vítězstvím našich barev - za suverénní Soňou totiž i další tři místa obsadily české reprezentantky Štěpánková, Klimešová a Toncarová.

Mushing vyrostl na sněhu

Proto je populární především ve skandinávských zemích a na Aljašce. Na Aljašce ho dokonce diváci sledují v televizi s takovým zájmem jako my fotbal nebo hokej. Soňa Klikarová se v roce 2001 vydala s kamarádem Jirkou Suchým na dlouhou a ne zrovna pohodlnou cestu za oceán na mistrovství světa ve Fairbanksu na Aljašce. Podařilo se jim získat sponzory, díky nimž mohli se svými dvěma českými horskými psy absolvovat tam i zpátky let se čtyřmi přestupy. Jejich průkopnická účast na mistrovství světa přinesla Soně s Andy páté a Jirkovi s Keltem šesté místo a skijöringový svět vzal tenkrát poprvé českou reprezentaci na vědomí.
Je snad třeba ještě něco dodat k tomu, proč je dnes Soňa uznávanou první dámou světového mushingu? Možná to, že se loni týden před canicrossovým mistrovstvím Evropy zúčastnila prvního domácího šampionátu v dog-trekkingu. Opět se svou Andy a na zádech s krosnou napěchovanou povinnou výbavou, jako jsou spacák, karimatka, svítilna a další věci potřebné k přežití v přírodě. Trať v hornatém terénu dlouhou 82 km absolvovala za 10 hodin a třináct minut! Záda ukázala nejen dvacítce soupeřek, ale také všem padesáti zúčastněným mužům.